Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Izaiáš 6 ()

8Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ 9Odpověděl: „Jdi a řekni tomuto lidu: „Poslouchejte a poslouchejte, nic nepochopíte, dívejte se, dívejte,nic nepoznáte.“ 10Srdce lidu tohoto obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven.“
Izaiáš 6, 8-10
(6646, Bible, ekum. překl., Praha 1990, str. 631-32.)
8Et audivi vocem Domini dicentis: Quem mittam? Et quis ibit nobis? Et dixi: Ecce ego, mitte me. 9Et dixit: Vade, et dices populo huic: Audite audientes, et nolite intelligere; et videte visionem, et nolite cognoscere. 10Excaeca cor populi huius. Et aures eius aggrava, et oculos eius claude: ne forte videat oculis suis, et auribus suis audiat, et corde suo intelligat, et convertatur, et sanem eum.
(6470, Bibli Sacra, Vulgata Clementina, nova editio, Madrid 71985, pagina 684.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Mezi vnímáním (vjemy) a zkušeností (zkušenostmi) je třeba vidět rozdíl především v jejich časovém rozsahu: vjem je totiž vždycky partikulární, a to ať v případě, že je aktuální, nebo v případě, že si naň vzpomínáme). Naproti tomu zkušenost má „historickou“ povahu a je postavena na více, případně mnoha opakovaných vjemech. Zároveň ovšem je třeba připomenout, že „vnímání“ se jen v nejnižších formách může obejít bez jakéhosi zkušenostního pozadí či „prostředí“. Proto mluvíme o tzv. ,smyslovém´ vnímání (a obdobu najdeme v mnoha jazycích), protože jen na zkušenostním základě může jakýkoli vněm mít také „smysl“. (Smysl totiž může cokoli „dávat“ jen v širším kontextu – bez kontextu nemůže nic „smysl“ mít.) Takové nejnižší formy „vnímání“ jsou nám velmi těžko dostupné; spíše je (zatím) musíme jen předpokládat, pokud opustíme kauzalismus a budeme vše vykládat reaktibilitou (schopností na něco reagovat). Reaktibilita se totiž právě zakládá na jakési formě sensitivity, tj. vnímavosti vůči něčemu v „okolí“ subjektu (jen subjekt může být schopen akce, a tudíž také re-akce.) A právě ony nejnižší formy senzitivity čili vnímavosti nepředpokládají (nemohou předpokládat) žádné formy smyslovosti resp. smyslového vnímání (a asi tím méně jakékoli formy zkušenosti, leda opět nějaké primitivní resp. primordiální).
(Písek, 060204-2.)

Oscar Wilde (1854-1900)

Children begin by loving their parents; after a time they judge them; rarely, if ever, do they forgive them.
Man is least himself when he talks in his own person. Give him a mask, and he will tell you the truth.
A man cannot be too careful in the choice of his enemies.
Ordinery rimes can be stolen; real rimes cannot. In your soul are infintely precious things that cannot be taken from you.
By giving us the opinions od the uneducated, journalism keeps us in touch with the ignorance od the community.
The truth is rarely pure and never simple.
Everything popular is wrong.
True progres sis to know more, and be more, and to do more.
Whenever people agree with me I always feel I must be wrong.
Life imitates art far more than art imitates Life.
A thing is not necessarily true because a man dies for it.
All art is quite useless.
Why was I born with such comtemporaries?
Ridicule is the tribute paid to the genius by the mediocrities.
Moderation is a fatal thing. Nothing succeedes like excess.
The public is wonderfully tolerant. It forgives everything except genius.
(www.brainyquote.com/)

Ladislav Hejdánek (2013)

Naše smyslové vnímání je založeno na obrovském množství jednotlivých tzv. smyslových „dat“, jimiž naše smyslové orgány (přesněji jednotlivé buňky jejich organického pletiva) reagují na nepatrná kvanta „informací“, přicházející k nám z vnějšího světa, přesněji z nejbližšího okolí (ale po dešifrování těchto informací se někdy může ukázat, že původně až z obrovských dálek – a také z dávno zašlých dob). To množství informací si už naše tělo (zprvu ve smyslových orgánech resp. jejich nervech a posléze v našem mozku) nějak uspořádává, a to jednak „samo“ (tedy podobně jako u jiných živočichů, zejména vyšších, byť jiným způsobem a na jiné, odlišné úrovni), jednak pod aktivním působením naší mysli, která je nejen velmi „plastická“ a měnlivá, ale také vynalézavá a tvořivá, takže se stále sama opravuje a obnovuje ve své tvořivosti.
(Písek, 130228-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Tzv. „věci“ kolem nás nejsou jen tím, čím jakoby samy „o sobě“ a „pro sebe“ jsou, ale jakmile je jednou nějak vezmeme na vědomí, jsou něčím „pro nás“. Obvykle se tomu rozumí v tom smyslu, že jde o naše subjektivní vidění (či vůbec vnímání), tedy o jakési „zkreslení“. Někdy je toto zkreslení dokonce chápáno jako nepřekročitelná překážka opravdového poznání. V tom je ovšem hned dvojí chyba: především je tu zřejmý předsudek, že náš přístup ke skutečnosti sám vede k zakrytí, skrytí toho, čím ta skutečnost sama je. To je chybný předsudek, neboť jediný způsob, jak můžeme věci (resp. skutečnost vůbec) poznávat, je náš aktivní vztah k nim, tj. naše přistupování, náš přístup k nim. Bylo by absurdní v tom chtít vidět jednu z překážek; v pozadí tohoto absurdního předsudku je myšlenka jakéhosi „přímého přístupu“, přímého vidění, náhledu, vhledu do věci samé, tedy řecká myšlenka tzv. zírání, theoriá. Druhou chybou je opět jiný předsudek, totiž že věci (skutečnosti) „jsou“ tím, čím jsou, a že takto vůbec mohou být nějak „nahlédnuty“ samy o sobě, bez ohledu na jakýkoli kontext. Tak tomu ovšem není; „věci“ nikdy nejsou vůbec ani schopny být něčím určitým, pokud nejsou zapojeny do svého okolí, na které reagují a které naopak reaguje také na ně. Každá věc, chápaná (pochopená, pojatá) jako izolovaná, osamostatněná, zbavený svých původních („přirozených“) souvislostí a vztahů ke svému konkrétnímu oko skutečností, se stává pouhým abstraktním modelem, někdy užitečným a použitelný jindy však silně matoucím. To, čeho se nám jako vnímajícím subjektům dostává prostřednictvím smyslů (a to je výsledkem vysoce komplexních fyziologických a nervových procesů, jak dnes víme a jak tomu jen zčásti rozumíme), je zajisté něco naprosto jiného než ta či ona „věc“ („skutečnost“), ale je to něco nepochybně také skutečného. Abychom se na základě (a to znamená za pomoci a prostřenidtvím) těchto nových, ale druhotných „skutečností“ mohli dostávat k té věci či skutečnosti „původní“, musíme odhalovat a rozpoznávat „význam“ či „smysl“ oněch skutečností druhotných. O „vnímání“ můžeme proto mluvit až v této fázi; a v tom smyslu cokoli, co vnímáme, má vždy (eo ipso) nějaký „smysl“; v tom však může dojít k nepřesnostem, omylům a chybám, takže ten „nalezený“ resp. spíše „vynalezený“ smysl může být někdy „pravější“, jindy mylnější. Což můžeme zjistit a opravovat dalším pozorováním a vnímáním. Samo vnímání má tudíž hermeneutickou povahu a nevede samo nikdy k žádným „původním“ skutečnostem nějakou přímou cestou, přímým nahlížením. Nicméně k vnímání jako takovému vždycky náleží také něco, co lze – po náležitém vysvětlení (včetně distance vůči rozšířeným představám) – nazvat „intuicí“, neboť „intuice“ je vždy jednou součástí či složkou interpretace (a tím také každého vnímání, ale také porozumění apod.).
(Písek, 130703-1.)