Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (1931)

... Politické jednání se děje vždy z konkrétní historické situace v nepřehlédnutelném celku; každý člověk a každá skupina a každý stát stojí jen na jednom jediném místě, ne všude; všechno má jen svou možnost, ne možnost lidstva vůbec. Politické jednání je skutečnost, která chce celek a rozhoduje, když zároveň vidí, že je vztažena na něco, co ji obepíná. Stojí v poslední závislosti, která jí zůstává nepochopitelná, ať už jako totální skutečnost či transcendence.
Že však jsou bitevní fronty ve státě a v poměru států dnes tak nejasné, je přesazení z neurčité vůle do vlastní vůle politického jednání tak neslýchaně těžké.
(Duchovní situace doby, př. Milan Váňa, Praha 2008, str. 109.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Obvykle považujeme za samozřejmé, že o „chování“ lze mluvit (a uvažovat) pouze u živých bytostí, a o „jednání“ pouze v případě člověka. To je ovšem jen terminologická konvence, kterou není nutno se v každém případě vázat. V určitých souvislostech má smysl význam obou termínů rozšířit a třeba i jinak upravit, zejména najdeme-li oporu ve zkušenostech lidí, kteří se některými jevy dlouhodobě a odborně zabývají, anebo někdy dokonce ve zkušenostech celých generací lidí, kteří jsou určitým jevům trvale nebo opětovně vystavováni (v určitých lokalitách, oblastech či zemědílech). Můžeme pak zcela odůvodněně mluvit (a uvažovat) o tom, jak se chová potok nebo řeka v různých ročních obdobích, jak se chová určitý prvek nebo sloučenina za určitých specifických podmínek, jak se chová určitá sopka v delších obdobích, a podobně; a vskutku bývá docela běžné o takových jevech podobným způsobem mluvit (a myslit). Jinak tomu je ovšem, když jde o „jednání“: tam vždycky předpokládáme nějaký jednající „subjekt“ jakožto „činitele“. Jestliže se však nenecháme vést a omezovat obecných chápáním slova „subjekt“, ale naopak také zde rozšíříme jeho význam i na oblasti, kde se ho běžně nikdy neužívá (za předpokladu, že pro to uvedeme i náležité důvody a význam podle toho také pojmově upřesníme), otevřeme si možnost mluvit (a myslit) o subjektu nejen v případě všech živých bytostí, ale dokonce daleko za hranicemi (či pod úrovní) života, např. u každé molekuly, u každého atomu – a možná ještě hlouběji, proč ne? Jde jen o to, takový krok náležitě zdůvodnit. A potom budeme postaveni před nutnost stanovit vztah mezi takto rozšířeně chápaným „chováním“ a „jednáním“ (místo slova „jednání“ pak můžeme mluvit o akcích, aktivitě, dokonce – jak tomu na vyšší úrovni chtěl třeba Masaryk – i o „spontaneitě“; redukcionistický přístup naopak bude nakloněn mluvit o nahodilosti, kontingenci, neurčitosti atd.)
(Písek, 100101-1.)

Paul Ludwig Landsberg (1938)

... Nejsme synové boží. Poslouchat Boha, toto konečné řešení, které je skutečně samo o sobě tím nejprostším, se často stává velice obtížným. Potom nám nezbývá, než hledat cestu ve světle z vlastní hlavy. Na pomoc přichází filosofie. Zásahem myšlení se snaží události, které prožíváme, proměnit ve zku/93/šenosti a ze souhrnu těchto zkušeností vytěžit univerzální etiku, která chce definovat rámec každého lidského povolání a která by nám měla umožnit přesnější rozlišení mezi povoláním a pokušením. Filosofie je podnik velmi nejistý, který nikdy nevedl, nepovede a nemůže dovést k definitivní nauce a klidnému spočinutí v ní. Co se etice zdá obludné, může se stát jedinečným povoláním člověka z vůle boží, povoláním, jež má člověk ve víře uposlechnout. ...
(6668, Zkušenost smrti, Vyšehrad 1990, str. 92-93.)

Paul Ludwig Landsberg (1937?)

Filosofické nadání, vymezíme-li je negativně, je nutno ztotožnit s potřebou osvobozovat se od dogmatismus sociální praxe, a tím od předpokladu, že všední zkušenost, vždy již historicky kategoriálně určená, odpovídá absolutní pravdě, a že nevšedním zkušenostem může odpovídat jen blud. Je nutné osvobodit se od těchto předsudků, zdůvodněných koneckonců nikoli logicky nebo noeticky, nýbrž sociologicky a nanejvýš biologicky. Tím teprve začíná porozumění filosofii. Člověku musí jednou vyniknout celá nesmírná rozmanitost bytí i zkušenosti. Nedojde-li k tomu, může se stát někdo velmi cenným občanem, ale k filosofii bude mít právě tak daleko jako žížala k symfonii. Tím je zároveň řečeno, že filosof může vždy hovořit jen k těm, kteří mohou mít zkušenost analogickou s jeho zkušenostmi.
Toto zjištění zní paradoxně, více anarchisticky a hrozivě než odpovídá jeho konsekvencím, zejména pokud jde o ...
(6668, Zkušenost smrti, Vyšehrad 1990, str. 15.)

Paul Ludwig Landsberg (1938)

Mělo by se také mluvit o mytologických prvcích, vlastních v každém jazyku.8 V jistém smyslu už obyčejné gramatické kategorie, jako podmět a přísudek, obsahují základní data jakéhosi mýtu. Absolutní odpůrci mýtu proto nakonec dospívají k odmítání jazyka, který by chtěli nahradit racionální soustavou znaků (panmatematismus, logistika). Pro nás je jazyka naopak základním prostředkem hledání pravdy, nenahraditelným prostředkem a nevyrovnatelnou silou, již každý jedinec dědí. Z toho plyne, že každé racionální poznání se už pohybuje ve světě myticky předznačeném. Kritika jazyka je základní formou kritiky našich prostředků poznání, nesmí však sloužit k destrukci.9 Jde o to, udělat z daného jazyka co možno nejčistší orgán daného druhu poznání. Mytický původ jazyka nelze nikdy vyloučit, lze si ho však uvědomit a vybrat z určitého živého jazyka v jeho jednotě takové prvky, které se hodí k vyjádření jistého druhu pravdy. V tom tkví neustálý zápas filosofického a vědeckého ducha o vybudování terminologie a způsobu vyjádření, přiměřených pro jeho objevy. Toto úsilí může mít úspěch potud, pokud mytická forma, vlastní danému jazyku, sama obsahuje něco pravdy.¹⁰ Celá západní filosofie i věda vděčí za svou původní možnost jedinečným kvalitám řeckého jazyka. Básník proměňuje samu mytickou strukturu jazyka tím, že vlastními prostředky pokračuje v původním aktu jazykového tvoření.
(Dialog o mýtu, in: Zkušenost smrti, Praha 1990, str. 85.)