Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Hermann Broch (1917)

Tendenz zur Lösung dieser Antinomie wird somit als universal angenommen und das Gesamterleben in dieser Richtung gesehen: die aktive und einzige Beziehung des Erlebens ist in seiner Totalität auf diese causa finalis, der Lösung der Urantinomie als seinem „Wert an sich“ asymptotisch gerichtet, erlangend auf dem unendlichen Wege Annäherungswerte, Teilwerte, Wertfiktionen.Den Antinomiepolaren entsprechend sind zwei radikale Lösungsmöglichkeiten zu denken:
a) die Willensfreiheit des autonomen Ichs wird den Determinanten des Fremdkomplexes (Natur- und Psychogesetzlichkeit, Logizität, usf.) unterworfen,
b) der Fremdkomplex wird von der freien Aktivität des Ichs abhängig gemacht, wird schließlich dessen Setzung.
Rigorose Verfolgung dieser beiden Asymptotenrichtungen ergeben für das Individuum
zu a) ich gehe im All auf,
zu b) ich bin das All.
Dogmatisch genommen, geben die beiden Formeln Zusammenfassungen der rationalistischen Weltanschauungen und zwar des Materialismus (samt psychologistischen Spielarten) einerseits, des Solipsismus anderseits. Irgendwie aber immer: ob vom rationalen und griechischen Universalismus des Naturgesetzes, ob von der Notwendigkeit göttlicher Allheit, ob vom absoluten Ich getragen: jedweder Philosophie metaphysische Komponente tendiert zur monistischen Lösung.
(Zur Philosophie der Werte und der Geistigkeit [1917], in:8021, S.

Paul Ludwig Landsberg (1938)

... Nejsme synové boží. Poslouchat Boha, toto konečné řešení, které je skutečně samo o sobě tím nejprostším, se často stává velice obtížným. Potom nám nezbývá, než hledat cestu ve světle z vlastní hlavy. Na pomoc přichází filosofie. Zásahem myšlení se snaží události, které prožíváme, proměnit ve zku/93/šenosti a ze souhrnu těchto zkušeností vytěžit univerzální etiku, která chce definovat rámec každého lidského povolání a která by nám měla umožnit přesnější rozlišení mezi povoláním a pokušením. Filosofie je podnik velmi nejistý, který nikdy nevedl, nepovede a nemůže dovést k definitivní nauce a klidnému spočinutí v ní. Co se etice zdá obludné, může se stát jedinečným povoláním člověka z vůle boží, povoláním, jež má člověk ve víře uposlechnout. ...
(6668, Zkušenost smrti, Vyšehrad 1990, str. 92-93.)

Paul Ludwig Landsberg (1937?)

Filosofické nadání, vymezíme-li je negativně, je nutno ztotožnit s potřebou osvobozovat se od dogmatismus sociální praxe, a tím od předpokladu, že všední zkušenost, vždy již historicky kategoriálně určená, odpovídá absolutní pravdě, a že nevšedním zkušenostem může odpovídat jen blud. Je nutné osvobodit se od těchto předsudků, zdůvodněných koneckonců nikoli logicky nebo noeticky, nýbrž sociologicky a nanejvýš biologicky. Tím teprve začíná porozumění filosofii. Člověku musí jednou vyniknout celá nesmírná rozmanitost bytí i zkušenosti. Nedojde-li k tomu, může se stát někdo velmi cenným občanem, ale k filosofii bude mít právě tak daleko jako žížala k symfonii. Tím je zároveň řečeno, že filosof může vždy hovořit jen k těm, kteří mohou mít zkušenost analogickou s jeho zkušenostmi.
Toto zjištění zní paradoxně, více anarchisticky a hrozivě než odpovídá jeho konsekvencím, zejména pokud jde o ...
(6668, Zkušenost smrti, Vyšehrad 1990, str. 15.)

Paul Ludwig Landsberg (1938)

Mělo by se také mluvit o mytologických prvcích, vlastních v každém jazyku.8 V jistém smyslu už obyčejné gramatické kategorie, jako podmět a přísudek, obsahují základní data jakéhosi mýtu. Absolutní odpůrci mýtu proto nakonec dospívají k odmítání jazyka, který by chtěli nahradit racionální soustavou znaků (panmatematismus, logistika). Pro nás je jazyka naopak základním prostředkem hledání pravdy, nenahraditelným prostředkem a nevyrovnatelnou silou, již každý jedinec dědí. Z toho plyne, že každé racionální poznání se už pohybuje ve světě myticky předznačeném. Kritika jazyka je základní formou kritiky našich prostředků poznání, nesmí však sloužit k destrukci.9 Jde o to, udělat z daného jazyka co možno nejčistší orgán daného druhu poznání. Mytický původ jazyka nelze nikdy vyloučit, lze si ho však uvědomit a vybrat z určitého živého jazyka v jeho jednotě takové prvky, které se hodí k vyjádření jistého druhu pravdy. V tom tkví neustálý zápas filosofického a vědeckého ducha o vybudování terminologie a způsobu vyjádření, přiměřených pro jeho objevy. Toto úsilí může mít úspěch potud, pokud mytická forma, vlastní danému jazyku, sama obsahuje něco pravdy.¹⁰ Celá západní filosofie i věda vděčí za svou původní možnost jedinečným kvalitám řeckého jazyka. Básník proměňuje samu mytickou strukturu jazyka tím, že vlastními prostředky pokračuje v původním aktu jazykového tvoření.
(Dialog o mýtu, in: Zkušenost smrti, Praha 1990, str. 85.)

Paul Ludwig Landsberg (1934)

... Také hodnotu filosofie lze měřit právě jen se zřetelem k tomu, jak adekvátně dokáže interpretovat opravdovou zkušenost. Povinností a ctí filosofa je svědčit o své zkušenosti. Toto tvrzení neznamená žádný subjektivismu, chápame-li, co se tu vlastně pojmem zkušenosti míní. Třebaže již samo bytostné utváření člověka rozhoduje o tom, co člověk může zakoušet a co nikoli, není toto jeho ustrojení v žádném případě příčinou jeho zkušenosti, a to ani tak, jako by třeba radost mohla být „příčinou“ smíchu. Zkušenost je vždy vztahem mezi zakoušejícím a zakoušeným. Je nutno ji definovat právě ve způsobu, jak se nám zakoušené samo prezentuje. Člověk se stává filosofem natolik, nakolik je s to činit ze svého života zkušenost a jako zkušenost ji chápat. To, že je zkušenost v souladu s jedinečností osoby, pokaždé jiná a zvláštní, a že často jen nemnoho lidí ji může pochopit a zjednat si k ní přístup, nečiní obsah takových odpovědí světa na lidskou bytost o nic méně pravdivým a o nic libovolnějším. Pravdy a její eventuální všeobecné znávání lidmi nejsou navzájem nikterak v jednoznačném vztahu. Jestliže nám například nejsou dostupné mnohé zkušenosti Nietzscheovy, nesmíme to chápat jako důkaz proti pravdivosti výkladu světa, který se v nich podává. ...
(Život a vnitřní zkušenost, in: Zkušenost smrti, Vyšehrad, Praha 1990, str. 13.)