Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Obvykle se zdůrazňuje, že po rozdělení nějakého celku na části se zpětně nikdy k celku nedostaneme, pokusíme-li se části složit dohromady (můžeme je složit „do hromady“, ale z hromady nikdy neuděláme celek). Z toho se pak vyvozuje, že v celku je vždycky víc, než bylo v částech, z nichž celek povstal. – Už ty formulace obsahují značné chyby, ale nejdůležitější chybou je redukce onoho vztahu mezi celkem a částmi, která vůbec nepočítá s tím, že integrací částí v celek, by se také mohlo něco ztratit z částí samých. Ono jde o to, že dělením celku na části neutrpí jen celek, ale že utrpí i samy části. Ty části totiž především poněkud (a někdy dokonce významně) utrpěly už integrací v celek, protože se lecčeho ze své svébytnosti a samostatnosti musely vzdát (resp. byly toho zbaveny). Násilným rozdělením celku v části pochopitelně nedošlo k restituci částí samých ad integrum, neboť vydělením z celku žádná část nenabývá automaticky své původní povahy v plném rozsahu, ale ta násilnost spočívá v tom, že i oddělená část znovu něco ztrácí, totiž něco, co jí v celku nahradilo ztrátu její původní svébytnosti. Pro takto násilně (tj. zvenčí) oddělenou část pak nezbývá, než se pokusit znovu dosáhnout své nové integrity a svébytnosti, která pochopitelně nemusí být totožná s její integritou původní.
(Písek, 070705-3.)

Paul Ricœur (1995)

K myšlence defatalizace minulosti bych proto přidal ještě myšlenku osvobození od zklamaných nadějí. Spousta našich dnešních utopií obsahuje očekávání, projekty a sny těch, kdo tu byli před námi. Každé období má kolem sebe auru nadějí, které ale zůstanou ve své době nenaplněny. Tato aura umožňuje reprízy nadějí v budoucnosti, čímž léčí utopie z jejich vrozené nemoci, totiž z předsudku, že lze začít od nuly. Utopie se spíše obrozuje, než rodí.
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 161.)

Paul Ricœur (1995)

Možná skutečně existuje meditační rovina, kde se člověk musí oprostit i od té starosti, která nachází své vyjádření v otázce „Kdo jsem?“. Zůstávám-li v linii reflexivní filosofie, síla této otázky implikuje i sílu vzdorovat objektivaci, naturalismu. Musím se tedy ve filosofii bít až do konce o identitu. Na jiné rovině, v jiném stadiu jsem ochoten se jí v plném významu toho slova odříci; k tomu se jistě ještě dostaneme, až budeme mluvit o náboženství. Možná, že někde z tohoto pozadí vyrůstají kritiky Dereka Parfita14 vůči identitě, když říká: „Identity is what doesn´t matter,“ pro filosofii to vlastně ani není téma.
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 121.)
- – -
14 Derek Parfit, Reasons and Persons, Oxford Univ. Press, 1986.

Paul Ricœur (1995)

Jak jste v roce 1968 hodnotil to, co se tehdy dělo?
Kladně: zdálo se mi tehdy, že to pozitivní převažuje nad negativním. Zkušenost svobody slova, to, že všichni hovořili se všemi, všechny ty projevy souručivé vzájemnosti mi připadaly mimořádné. Dnes se ptám, co že se to vlastně stalo. Nic, nebo velmi mnoho? Byl to jen jakýsi velký hravý sen, jak se domníval Raymond Aron, anebo se událo něco skutečně důležitého, co sice nemělo praktické politické vyústění, ale co mělo hluboký kulturní význam, protože se tím vyvedlo na světlo leccos skrývaného, maskovaného, odsouvaného? Nebyla to přece jen jakási sociální erupce, osvobození? Proč k tomu současně došlo vlastně po celém světě, v Paříži, Tokiu, Berlíně, i v amerických univerzitních kampusech? Společným prvkem se mi tu zdá být ...
(7939, Myslet a věřit, [rozhovor], Praha 2000, str.58

Aristotelés (-384-324)

25. Část. Částí (meros) se nazývá jednak to, v co se nějak dá rozložit kolikost; neboť to, co bylo odděleno od něčeho kolikostního jako takového, nazývá se vždy jeho částí, na příklad dvě jsou v jistém smyslu částí tří. Jinak se tak nazývá jenom to, co je měřítkem pro to, co je kolikostní; dvě jsou tedy v jistém smyslu částí tří, v jistém smyslu nikoli. Dále se částí nazývá to, v co se dá rozložiti tvar, při čemž se však nehledí ke kolikosti, a tak se říká, že druhy jsou částí rodu. Dále to, v co se něco rozkládá nebo z čeho se skládá celek nebo tvar anebo jeho nositel, na příklad částí kovové koule nebo kovové /159/ krychle jest kov, to jest látka, v níž jest tvar; také úhel jest částí. Konečně částí celku jsou také znaky v pojmu, označujícím jednotlivou věc, a tak také rod se nazývá částí druhu, jinak však druh jest částí rodu.
(0176, Metafysika, př. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 158-59.)