Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) Věnoval jste vždy velkou pozornost svým předchůdcům, včetně těch, kteří vůči vám stáli v naprostém protikladu.
P.Ricoeur: Profesor Roland Dalbiez, který mě na lyceu v Rennes uváděl do filosofie, mi vštípil jednu zásadu, kterou jsem později našel u Nietzscheho. „Jděte přímo za tím, co vám /17/ nejvíc vzdoruje.“ Stalo se mi pravidlem, že se obracím právě k tomu, co mi klade největší odpor. Dám vám příklad. Pracoval jsem kdysi ...
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 16-17.)

Paul Ricœur (1968)

… protože vždycky, když se filosofie upíná k novým obzorům, nabývá nové tváře.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 9.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Připustíme-li, že k pravém jsoucnu náleží vedle jeho právě aktuální jsoucnosti ještě to, co z jeho událostného dění už proběhlo, jakož i to, co ještě neproběhlo, přičemž tuto jeho „bylost“ i „budost“ musíme považovat za integrální „součást“ onoho jsoucna jakožto celku (tj. celku i v čase), pak musíme také připustit, že událostné dění nemůžeme chápat jako něco, co probíhá po jednotlivých fázích, nýbrž musíme vzít vážně, že každé pravé jsoucno se děje (odehrává) jako celek, tj. v celém svém rozsahu. Proměna, která se bytostně týká každé aktuální jsoucnosti, se nějak týká také všech jsoucností již proběhlých (a minulých), ale také všech jsoucností ještě nenastalých (ale k aktualizaci se připravujících). To má své důsledky nejen pro naše chápání „bylosti“ jsoucna, tj. toho, co ze jsoucna jakožto události již proběhlo, ale také pro chápání jeho „budosti“, tj. toho, co ještě neproběhlo a co ještě nemohlo za sebou ponechat žádné „stopy“, žádné „relikty“. [Z toho zřetelně vyplývá několik závěrů i pro chápání „času obecného“, totiž že nadále nemůžeme akceptovat představu, že to jediné, co se v tomto světě nemění, je to, co se už stalo, tedy minulost (jak to zdůrazňoval např. můj učitel J.B.Kozák)]. Tzv. „vlastní čas“ události nemůže být odvozován z „obecného času“, nýbrž právě naopak „obecný čas“ je zakládán a ustanovován společným vytvářením časového pole kolem každého z pravých jsoucen. Lze připustit (a odpovídá to představám teoretických fyziků), že teprve „obecný čas“ poskytuje možnost každému pravému jsoucnu, aby se odehrávalo (dělo, aby probíhalo) pomaleji, než jak by tomu muselo být, kdyby toto jsoucno bylo izolováno, tj. kdyby nebylo obklopeno mnoha jinými pravými jsoucny ve společném (obecném) čase i prostoru. Proto lze mít oprávněně za to, že bez ustavení a udržování „obecného času“ by nemohl „existovat“ „svět“ ve smyslu vesmíru (ať už jde jen o jediný vesmír, totiž náš Vesmír, anebo ať je takových vesmírů celá řada nebo i mnoho). Přesto však vznik každého pravého jsoucna musíme nadále brát jako původně a bytostně nezávislý jak na „existence“ (výskytu) nějakého světa (vesmíru), tak na „existenci“ nějakého obecného času a prostoru (event. časoprostoru). A protože se každé pravé jsoucno „rodí“ (vzniká) tak, že nejprve není a pak se začíná dít (odvíjet, uskutečňovat), musí být od samého svého vzniku „vybaveno“ svým vlastní časem, tj. svou budostí, a to rovněž nezávisle na tom, zda vzniká v nějakém vesmíru nebo mimo jakýkoli vesmír (teoretičtí fyzikové rozlišují i terminologicky taková jsoucna, tj. v jejich vidění kvanta nebo částice, které vznikají i mimo „reálný vesmír“, jako „virtuální“, na rozdíl od analogických, ale v rámci vesmíru vznikajících či vzniklých, tzv. „reálných“). Proto jak obecný čas (event. časoprostor“, tak skutečný vlastní čas tzv. reálných, ale pravých „jsoucen“, musí být závislý na jakémsi zvláštním „generování“ jednotlivých budostí příslušných „jsoucen“; zvláštností tohoto původu a zdroje všech „budostí“ je to, že nemůže být chápán jako „již jsoucí“ (a tím méně jako „již minulý“.
(Písek, 070121-1.)

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) Vy jste filosof a zároveň křesťan ...
P. Ricoeur: To je neuvěřitelné, jestlipak se někdo pozastavuje nad tím, že filosof může být ateista? Nevím, proč bych měl být pro svou „motivaci“ diskvalifikován, když na druhé straně se připouští, že Sartrův ateismus je neodlučitelný od Sartrova myšlení ...
(N.O.:) Jste tedy filosof, který věří?
P. Ricoeur: To jsou dva různé způsoby, jimiž se člověk angažuje; jsou to prostě dvě roviny mého života a myšlení, roviny velmi odlišné. Abychom si rozuměli: když hovořím o „motivaci“, nechci tím podceňovat její význam. Ale moje práce je filosofická: spočívá v identifikaci otázek, které si kladli filosofové.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 15.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Tradičně se připomíná zásadní rozdíl mezi „bytím“ a „nastáváním“ (či „stáváním se“); ten rozdíl je však zakládán na nesprávných předpokladech. Ve skutečnosti mezi „bytím“ a „nastáváním“ není vůbec žádný rozdíl: každé „bytí“ je časové a platí (může být vypovídáno) pouze o něčem, co vzniká, děje se zaniká, přičemž zůstává celkem, jednotou, sjednoceným děním. To je zapotřebí blíže osvětlit. Nikoli o „všem“, na co můžeme před sebou nebo ve své okolí ukázat, můžeme právem vypovídat, že to „jest“ (ačkoli jsme běžně zvyklí tak činit). Tak kupříkladu je napováženou, řekneme-li,že v kleci (která „jest“) „jsou“, tj. poletují a cvrlikají dva ptáčci. Rozhodně je základní rozdíl mezi tím, jak „jest“ každý z ptáčků, a jak „jest“ klec. Klec totiž je vytvořeno, sestrojena, konstruována z různých kousků kovu, drátů apod., které jsou zvnějšku nějak pospojovány a třeba svařeny apod., ale jsou mnohostí – jako „celek“ se jeví jen tomu, kdo je vyrobil jako právě „jednu“ klec, která je vybavena všemi náležitostmi, ale navzdory tomu zůstává mnohostí, hromadou, konstrukcí. Každý ptáček je však samostatnou bytostí, organicky sjednocenou v jediný celek, který si žije svým vlastním životem a může být zvnějšku leda ohrožován, ale nikdy nemůže být vyroben, sestaven či konstruován. O kleci nemůžeme říci, že se nějak zrodila z nějakých drátů apod., a pak se pomalu stávala klecí, až posléze zase přestala klecí být a rozložila se a tím zanikla jako klec. Říci o kleci, že se „stává“ klecí, je vlastně nesmysl – ve skutečnosti je vytvářena, vyráběna, sestavována – ale to není žádné „stávání se“. A to proto, že ona pochybná „jednota“ klece je jen záležitostí praktické užitečnosti a využitelnosti, ale když se nějak pokazí, může být opravena pouze zvenčí, sama se k sobě není schopna vztáhnout, nedokáže opravit ani nejmenší svou „závadu“, dokonce v ní samé není nic, co by poukazovalo na to, že taková závada vznikla – jako závada se jeví jen tomu, kdo chce klece k něčemu použít, např. právě k tomu, aby v ní choval nějakého ptáčka. – A pak je tu ještě jeden „člen“, jedna okolnost, která se sice nepochybně jeví jako skutečná, ale o jejíž „jsoucnosti“ (a natož o jejím „bytí“) nemůže být řeči. To je ta „dvojice“ ptáčků. Můžeme bez váhání přiznat, že každý z obou ptáčků „jest“ ve smyslu „bytí“ (neboť oba vznikli zrodem a pak oba rostli a vyrostli). Ale „dvojice“? Jak „vzniká“ dvojice (nebo jakékoli jiné číslo)? Číslo – žádné číslo – nevzniká zrodem, nevyvíjí se a také nezaniká. Dvojka ani dvojice nemá žádné „bytí“; a přece ti ptáčkové jsou v kleci dva, není jich ani víc ani méně. Jenže to je jiná „skutečnost“ než skutečnost kleci, a zejména než skutečnost ptáčka, vůbec živé bytosti.
(Písek, 070318-1.)