Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Ricœur (1983)

Už ve své první práci jsem užil výrazu „raněné cogito“. Nikdy mi nebyla vlastní základní myšlenka Descartova, a také Husserlova, podle níž je subjekt sám sobě "průhledný". Sám jsem rozvíjel hermeneutiku, protože sebe sama znám pouze díky tomu, že se poznávám skrze díla druhých, kterým jsem porozuměl a která jsem si zamiloval. Nejkratší cestou od sebe k sobě je vždy myšlení druhého ... Psychoanalýza nás naučila, že „ego“ a „subjekt“ se zdaleka nekryjí. Je to však určitý subjekt, který je pacientem, „analyzantem“. Bez toho by nebyla psychoanalýza. Snad nám ve francouzštině chybí slovo, kterým bychom vyjádřili ono „já sám“ – to, co zmamená anglicky „self“ nebo německé „selbst“ ... Podle mne tu jde o problém etický a politický. Kdybychom neměli ideu právního subjektu, který je zároveň subjektem pro sebe sama i subjektem politickým, jak bychom vůbec mohli zastávat a bránit politiku lidských práv? Tady nejde o nějaký prvek sebepotvrzení, nýbrž o utváření sebe sama skrze myšlení druhých. Subjekt je zároveň i zdrojem i důsledkem schopnosti komunikovat. Velmi pěkně na to ukázal Habermas, když studoval, jaké překážky se kladou a k jakým pokřivením dochází při tom velikém dobrodružství komunikace, kde běží o osud subjektu, vědomí.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 18.)

Paul Ricœur (1968)

… Já sám tíhnu k tomu, abych rozdíl mezi Heideggerem a Vámi spatřoval v jiné oblasti, které přede mnou ostatně vyvstává jako problém, kdykoli čtu Heideggera, – mám tím na mysli opatrnost, s jakou vždycky obchází celý židovsko-křesťanský masiv. (P. Ricoeur)
Heidegger je panečku Řek ! (G. Marcel)
Vaše pozice hlídače prahu Vás přibližuje Heideggerovi jen potud, pokud je Vaše filosofie více peri-křesťanská nebo před-křesťanská. (P. Ricoeur)
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 53.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Je otázka, zda lze o „fenomenologii“ mluvit jako o „pouhé“ metodě; většina fenomenologů (včetně jejího zakladatele) usilovala a usiluje, aby fenomenologie byla filosofií, tj. celou filosofií. Problém pak spočívá v tom, zda tu „celou filosofii“ nechtějí redukovat na fenomenologii, což by bylo nutno tvrdě kritizovat, neboť pak by šlo o degradaci a vlastně ztrátu filosofie jako takové (v klasickém pojetí). Druhý, opačný problém by pak spočíval v tom, že pouhá metoda, tj. v tomto případě fenomenologická metoda, by měla být rozšířena a prohloubena na filosofii v plném rozsahu, takže sama filosofie by byla chápána jako metoda. Pak by ovšem výsledkem bylo vlastně něco podobného, totiž zpochybnění filosofie jakožto filosofie, neboť filosofie by pak opět byla redukována (právě na jakousi metodu). Pokud tedy chceme mluvit legitimně o fenomenologické metodě a budeme se pokoušet ji vymezit ve vztahu k filosofii, tedy také jako metodu filosofickou, jinak řečeno: jednu z filosofických metod. Fenomenologická metoda by pak byla buď metodou výhradně filosofickou, takže její aplikace by se nikdy bez nějaké asistence a podpory filosofie nemohla obejít, nebo by i pro filosofii představovala jen jakýsi nástroj (organon), použitelný v zásadě i bez filosofie (resp. bez filosofie, která by sama byla již nějak proměněna užíváním tohoto „nástroje“). V takovém případě by mohly fenomenologické metody a fenomenologických postupů dobře využívat i obory vysloveně vědecké (v pojetí, které vědy, zejména přírodní, chápe jako na filosofii nezávislé a od filosofie oddělitelné).
(Písek, 100221-1.)

Paul Ricœur (1995)

… Znovu jsem pročetl svůj text a položil si otázku: Kde jsou meze mého přístupu? Kde čas vyprávění uniká? Vycházel jsem z určité vzájemné homologace strukturovaného času s odvíjeným příběhem; musel jsem tedy nakonec provést bilanci a určit, kde čas přichází k sobě zpět a vymaňuje se z panství příběhu. Pakliže bych ponechal čas v zajetí narativity, zaujal bych tím vlastně idealistický postoj, proti němuž jsem vždycky bojoval: říkal bych tím,že subjekt je pánem smyslu, že vyprávěním drží všechny významy, jichž je čas schopen. Jenže čas světa, čas kosmický, je strukturován produkcí světa a ne produkcí vyprávění. Toto závěrečné doznání je vlastně pocta Heideggerovi.
Zůstávám přesvědčen, že vždycky bude existovat dvojí čtení času: kosmologické a psychologické, čas světa a čas duše. Pokusům o sjednocení čas uniká. To mne vede přímo ke kantovskému tématu nezbadatelnosti času: čas kráčí, protéká, a sám fakt, že o tom dokážeme mluvit pouze v metaforách, ukazuje, že čas nezvládáme, nejen prakticky či instrumentálně, ale ani konceptuálně.
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 118-19.)

Paul Ricœur (1983)

Uvedený aporetický styl pak nabývá zvláštního významu v celkové strategii naší práce. Teze, kterou budeme v této knize stále obhajovat, říká, že spekulace o čase je hloubání, jež nevede k žádnému závěru, a že jedinou odpověď zde může podat výkon narativity. Neznamená to, že tento výkon je s to vyřešit tyto aporie tím, že je bude suplovat. Řeší-li je, pak v básnickém, a nikoli teoretickém smyslu slova.
(7177, Čas a vyprávění I., Praha 2000, str. 21.)