Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-708)

Je zřejmo, že zkoumání axiomat náleží jedné vědě, a sice vědě filosofově.
Neboť axiomata platí vůbec o všem, co jest, nikoli jen o některém zvláštním oboru jsoucna s vyloučením ostatních. A každý jich užívá, poněvadž platí o jsoucnu jako o jsoucnu a každý jednotlivý rod je jsoucí. Ovšem po každé se jich užívá jenom potud, pokud jest jich třeba, to jest, pokud sahá obor, pro nějž se podávají důkazy. Z toho důvodu nikdo, ani geometr, ani aritmetik, jehož zkoumání se týče zvláštního oboru, nepokouší se o nich něco říci, zda jsou pravdivé nebo nikoli; pouze někteří fysikové. Dá se však dobře vysvětliti, že tak činili; byli totiž přesvědčeni, jenom oni zkoumají celou přírodu a také jsoucno. Ježto však nad fysika jest ještě někdo výše – vždyť příroda (fysis) jest jenom jedním rodem jsoucna -, přísluší asi uvažovati také o axiómatech tomu, kdo zkoumá obecno a první podstatu. I fysika je druhem moudrosti, ale není moudrostí první. Jestliže se však někteří z těch, kdo pojednávají o pravdě, o to pokoušejí, jak se ty věty mají přijímat, činí tak proto, že nejsou vzděláni v analytice, v nauce o dokazování. Neboť její znalost se pro první filosofii musí předpokládati a nemá se vyhledávat teprve tehdy, když jsme již posluchači první filosofie.
(0176, Metafyzika, př. Ant.Kříž, Praha 1946, str. 130-31.)

Paul Ricœur (1983)

N.O. – Jste tedy filosof, který věří?
P.Ric. – To jsou dva různé způsoby, jimiž se člověk angažuje; jsou to prostě dvě roviny života a myšlení, roviny velmi odlišné. Abychom si rozuměli: když hovořím o „motivaci“, nechci tím podceňovat její význam. Ale moje práce je filosofická: spočívá v identifikaci otázek, které si kladli filosofové.
(Filosofie důvěry [rozhovor], in: 7625, Život, pravda, symbol, Praha 1993, str. 15.)

Paul Ricœur (1983)

Člověk nikdy nic nepřekonává. Musíme pracovat na sobě, což předpokládá, že ten druhý bude ponechán tam, kde je, tam kde nemohu být já. Nemohu vystát to hrozné slovo „přivlastnit si někoho“. Chceme-li být hodni určitých protivníků – a to není malá ambice – nesmíme je snižovat.
(Filosofie důvěry [rozhovor], in: 7625, Život, pravda, symbol, Praha 1993, str. 17.)

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) Věnoval jste vždy velkou pozornost svým předchůdcům, včetně těch, kteří vůči vám stáli v naprostém protikladu.
P.Ricoeur: Profesor Roland Dalbiez, který mě na lyceu v Rennes uváděl do filosofie, mi vštípil jednu zásadu, kterou jsem později našel u Nietzscheho. „Jděte přímo za tím, co vám /17/ nejvíc vzdoruje.“ Stalo se mi pravidlem, že se obracím právě k tomu, co mi klade největší odpor. Dám vám příklad. Pracoval jsem kdysi ...
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 16-17.)

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) Vy jste filosof a zároveň křesťan ...
P. Ricoeur: To je neuvěřitelné, jestlipak se někdo pozastavuje nad tím, že filosof může být ateista? Nevím, proč bych měl být pro svou „motivaci“ diskvalifikován, když na druhé straně se připouští, že Sartrův ateismus je neodlučitelný od Sartrova myšlení ...
...
(N.O.:) Jste tedy filosof, který věří?
P. Ricoeur: To jsou dva různé způsoby, jimiž se člověk angažuje; jsou to prostě dvě roviny mého života a myšlení, roviny velmi odlišné. Abychom si rozuměli: když hovořím o „motivaci“, nechci tím podceňovat její význam. Ale moje práce je filosofická: spočívá v identifikaci otázek, které si kladli filosofové.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128,
Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 15.)