Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) Věnoval jste vždy velkou pozornost svým předchůdcům, včetně těch, kteří vůči vám stáli v naprostém protikladu.
P.Ricoeur: Profesor Roland Dalbiez, který mě na lyceu v Rennes uváděl do filosofie, mi vštípil jednu zásadu, kterou jsem později našel u Nietzscheho. „Jděte přímo za tím, co vám /17/ nejvíc vzdoruje.“ Stalo se mi pravidlem, že se obracím právě k tomu, co mi klade největší odpor. Dám vám příklad. Pracoval jsem kdysi ...
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 16-17.)

Paul Ricœur (1968)

… protože vždycky, když se filosofie upíná k novým obzorům, nabývá nové tváře.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 9.)

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) Vy jste filosof a zároveň křesťan ...
P. Ricoeur: To je neuvěřitelné, jestlipak se někdo pozastavuje nad tím, že filosof může být ateista? Nevím, proč bych měl být pro svou „motivaci“ diskvalifikován, když na druhé straně se připouští, že Sartrův ateismus je neodlučitelný od Sartrova myšlení ...
(N.O.:) Jste tedy filosof, který věří?
P. Ricoeur: To jsou dva různé způsoby, jimiž se člověk angažuje; jsou to prostě dvě roviny mého života a myšlení, roviny velmi odlišné. Abychom si rozuměli: když hovořím o „motivaci“, nechci tím podceňovat její význam. Ale moje práce je filosofická: spočívá v identifikaci otázek, které si kladli filosofové.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 15.)

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) S Freudem se klade problém klamného vědomí, dokonce snad vědomí jakožto klamu.
P. Ricoeur: Ano, v jistém smyslu není tím podstatným problémem moderního myšlení problém omylu, nýbrž problém iluze. Celé naše úsilí spočívá v podstatě v tom, abychom znovu objevili cogito pomocí kritiky iluzí, abychom nahradili filosofii vědomí filosofií uvědomění. Jean Lacroix říkal, že „vědomí není žádnou daností, nýbrž úkolem“. Domnívám se, že tato problematika souvisí s problematikou frankfurtské školy. /19/ Horkheimerova a Adornova myšlenka je ta, že osvícenecká racionalita se neznala ve své schopnosti opovrhovat, manipulovat, klamat sebe samu.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 18.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Navrhuji nový termín pro tzv. „transcendentálie“ (nebo spíše v náhradu za ně), i když asi není zrovna nejatraktivnější. Jde mi o to, že sloveso transcendere sugeruje nějaké stoupání, lezení, šplhání do výše (tedy ne pouze přesahování, ba ani pouze překračování – Němci překládají „übersteigen“, což je lepší než „überschreiten“, vzhledem ke „scando“). Pokud náležitě rozlišíme mezi „transcendentálním“ pojmem a tím, čeho je pojmem, a toto „co“, jež je pojmem míněno, přesněji „pojato“, nazveme „intencionáliem“ (eventuelně „intencionálií“), pak je zřejmé, že to, co je „pojato“, není nebo aspoň nemusí být „výše“ než samo pojímání, takže příslušný intencionální vztah vůbec nemusí mít charakter nějakého překračování či přelézání, přešplhávání k něčemu vyššímu. A tak se otvírá otázka, zda nemáme z rámce všech intencionálií vyzvednout ty, které jsou vskutku nějak „výš“ ve smyslu pojmové nebo jiné hierarchie (uvádím pojmovou hierarchii na předním místě, protože existuje pradávná tradice vydělovat ze všech možných pojmů právě ty nejobecnější, které nelze vymezovat, pojmově upřesňovat onou nejběžnější formou definování, totiž že udáme genus proximum a potom differentiam specificam, a těmto nejvyšším říkat „kategorie“. (V tomto smyslu by bylo např. možno tzv. transcendentálie blíže vymezit jako intencionálie, příslušné ke kategoriím.)
(Písek, 090307-1.)