Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1967)

... Velkou postavou našeho filosofického mládí byl naproti tomu Emanuel Rádl, který představoval in cocnreto vývoj vědy tohoto údobí svým přechodem od biologie a jejích dějin k filosofii, a to k filosofii pojaté činně, a v naší době to byl ten myslitel, který se snažil být svědomím našeho státu a při všem nejvyšším respektu k Masarykovi byl kritický k jeho koncepcím politickým, k jeho náboženskému postoji i k těm pozitivistickým principům, které byly v Masarykově realismu obsaženy – bylť Masaryk přece jen od počátku centre, kolem něhož se český pozitivismus organizoval a seskupoval – i když zčásti i proti němu. Kolem pozitivismu a jeho překonání se sváděly filosofické potyčky našeho mládí. Bohužel se nepodařilo prosadit Rádla na filosofickou fakultu, na přírodovědecké byl poněkud stranou a neměl dost rezonance. Jeho pozdější spojení s Hromádkou nás upozorňovalo na novou protestantskou theologii, jeho Moderní věda nám, ukazoval, jak pozitivismus dohrál právě na poli, kde se domníval mít svou spolehlivou základnu, jeho Válka Čechů s Němci učila kritickému pohledu na myšlenkový obsah našich novodobých národních tradic. Byl nemilosrdným kritikem vší romantiky, kterou na počátku proti pozitivismu akcentoval, ale od dob Romantické vědy stále znovu demaskoval. Ovšem i pak stále jsme pociťovali, že například Nietzsche pro něho nepřestávala znamenat mocný podnět, a teprve dnes je mi též jasné všecko, co dlužil Maxu Schelerovi, s jehož motivy i spisy v přednáškách poloviny 20. Let seznamoval. S jinými významnými zjevey dvacátých let, jako s J. L. Fischerem, přišla naše generace za univerzitních let málo do styku.
Pro mne osobně mělo velký význam, když jsem v roce 1929 přišel do Paříže a mohl celý rok studovat tak, jak se to vyžadovalo od francouzských vysokoškoláků připravujících svou licenci. Zde byla filosofie oborem se starou tradicí, založenou v 17. století a ...
(K filosofovým šedesátinám [táže se Josef Zumr], in: Češi I., Spisy 12, Praha 2006, str. 610.)

Paul Ricœur (1995)

Tady už pracujeme s jiným významem slova historie, tedy ne s tím, co už se stalo a je hotovo, ale s historií za pochodu, s historií jejích aktérů, s historií, která má dimenzi budoucnosti. Je velmi důležité, aby dějepis, který zná pou/161/ze minulý úsek času, byl vtahován do historie žité a konané, která má před sebou budoucnost.. Myslím teď na to, co napsal Raymond Aron ve své doktorandské práci z roku 1938 o mezích historické objektivity,4 když historikům uložil úkol „defatalizovat“ minulost, tj. přenést se do situace protagonistů, kteří tehdy měli před sebou budoucnost, přenést se do jejich situace nejistoty, kdy něco očekávali, něčeho se obávali, v něco doufali a v žádném případě nemohli vědět, co bude dál.
Je tedy možné, že paměť vlastně předbíhá dějiny historiků. Paměť je totiž vždycky pamětí někoho, kdo má své projekty a plány. Řečeno s Koselleckem,5 jak paměť, tak historii je třeba usadit mezi horizont očekávání a prostor zkušenosti. Zůstává ovšem to, že paměť má budoucnost, zatímco dějepis interpretuje úsek minulosti, o němž zapomíná, že někdy budoucnost měl.
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 160-61.)

Paul Ricœur (1995)

K myšlence defatalizace minulosti bych proto přidal ještě myšlenku osvobození od zklamaných nadějí. Spousta našich dnešních utopií obsahuje očekávání, projekty a sny těch, kdo tu byli před námi. Každé období má kolem sebe auru nadějí, které ale zůstanou ve své době nenaplněny. Tato aura umožňuje reprízy nadějí v budoucnosti, čímž léčí utopie z jejich vrozené nemoci, totiž z předsudku, že lze začít od nuly. Utopie se spíše obrozuje, než rodí.
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 161.)

Paul Ricœur (1995)

Možná skutečně existuje meditační rovina, kde se člověk musí oprostit i od té starosti, která nachází své vyjádření v otázce „Kdo jsem?“. Zůstávám-li v linii reflexivní filosofie, síla této otázky implikuje i sílu vzdorovat objektivaci, naturalismu. Musím se tedy ve filosofii bít až do konce o identitu. Na jiné rovině, v jiném stadiu jsem ochoten se jí v plném významu toho slova odříci; k tomu se jistě ještě dostaneme, až budeme mluvit o náboženství. Možná, že někde z tohoto pozadí vyrůstají kritiky Dereka Parfita14 vůči identitě, když říká: „Identity is what doesn´t matter,“ pro filosofii to vlastně ani není téma.
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 121.)
- – -
14 Derek Parfit, Reasons and Persons, Oxford Univ. Press, 1986.

Paul Ricœur (1995)

Jak jste v roce 1968 hodnotil to, co se tehdy dělo?
Kladně: zdálo se mi tehdy, že to pozitivní převažuje nad negativním. Zkušenost svobody slova, to, že všichni hovořili se všemi, všechny ty projevy souručivé vzájemnosti mi připadaly mimořádné. Dnes se ptám, co že se to vlastně stalo. Nic, nebo velmi mnoho? Byl to jen jakýsi velký hravý sen, jak se domníval Raymond Aron, anebo se událo něco skutečně důležitého, co sice nemělo praktické politické vyústění, ale co mělo hluboký kulturní význam, protože se tím vyvedlo na světlo leccos skrývaného, maskovaného, odsouvaného? Nebyla to přece jen jakási sociální erupce, osvobození? Proč k tomu současně došlo vlastně po celém světě, v Paříži, Tokiu, Berlíně, i v amerických univerzitních kampusech? Společným prvkem se mi tu zdá být ...
(7939, Myslet a věřit, [rozhovor], Praha 2000, str.58