LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Paul Ricœur (1968)

… Já sám tíhnu k tomu, abych rozdíl mezi Heideggerem a Vámi spatřoval v jiné oblasti, které přede mnou ostatně vyvstává jako problém, kdykoli čtu Heideggera, – mám tím na mysli opatrnost, s jakou vždycky obchází celý židovsko-křesťanský masiv. (P. Ricoeur)
Heidegger je panečku Řek ! (G. Marcel)
Vaše pozice hlídače prahu Vás přibližuje Heideggerovi jen potud, pokud je Vaše filosofie více peri-křesťanská nebo před-křesťanská. (P. Ricoeur)
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 53.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Slovu „náhled“ rozumím následovně: když něco nahlédnu, znamená to, že mám jakési ponětí o tom nahlédnutém. Nemusím mít pod kontrolou ani správnost svého nahlédnutí, ani správnost toho, co jsem (dobře či nesprávně) nahlédl. Jde o jistý (někdy přechodný) stav mého povědomí o něčem, který mi dovoluje to ve vědomí podržet v jakési takési konsistenci, takže se k tomu mohu i dodatečně (po nějaké chvíli, třeba i po delší době) vracet. Nahlédnout mohu třeba důvody, které mi uvádí někdo jiný, aniž bych je musel uznat jako oprávněné; přesto rozumím, jak to ten druhý myslel nebo myslí. Nebudu používat slova „náhled“ nebo „nahlédnutí“ třeba v případě matematického nebo logického vyvození závěrů z nějakých premis, neboť k takovému porozumění nutně potřebuji pracovat s pojmy, což při pouhém nahlédnutí není nezbytné. Naopak zase tam, kde se pokouším nahlédnutí podrobit logické kontrole a pokouším se je pojmově upevnit, přestává být nahlédnutí nahlédnutím a stává se mým přesvědčením, mou myšlenkovou pozicí, stanoviskem, pokud nadále souhlasím; pokud ovšem nesouhlasím a mám za to, že pojmové zpracování bylo správné, původní nahlédnutí se mění v odmítnutí a vede mne k přesné kritice a polemice. (Ta ovšem bez nahlédnutí není možná.)
(Písek, 140913-2.)

Paul Ricœur (1995)

… Znovu jsem pročetl svůj text a položil si otázku: Kde jsou meze mého přístupu? Kde čas vyprávění uniká? Vycházel jsem z určité vzájemné homologace strukturovaného času s odvíjeným příběhem; musel jsem tedy nakonec provést bilanci a určit, kde čas přichází k sobě zpět a vymaňuje se z panství příběhu. Pakliže bych ponechal čas v zajetí narativity, zaujal bych tím vlastně idealistický postoj, proti němuž jsem vždycky bojoval: říkal bych tím,že subjekt je pánem smyslu, že vyprávěním drží všechny významy, jichž je čas schopen. Jenže čas světa, čas kosmický, je strukturován produkcí světa a ne produkcí vyprávění. Toto závěrečné doznání je vlastně pocta Heideggerovi.
Zůstávám přesvědčen, že vždycky bude existovat dvojí čtení času: kosmologické a psychologické, čas světa a čas duše. Pokusům o sjednocení čas uniká. To mne vede přímo ke kantovskému tématu nezbadatelnosti času: čas kráčí, protéká, a sám fakt, že o tom dokážeme mluvit pouze v metaforách, ukazuje, že čas nezvládáme, nejen prakticky či instrumentálně, ale ani konceptuálně.
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 118-19.)

Paul Ricœur (1983)

Uvedený aporetický styl pak nabývá zvláštního významu v celkové strategii naší práce. Teze, kterou budeme v této knize stále obhajovat, říká, že spekulace o čase je hloubání, jež nevede k žádnému závěru, a že jedinou odpověď zde může podat výkon narativity. Neznamená to, že tento výkon je s to vyřešit tyto aporie tím, že je bude suplovat. Řeší-li je, pak v básnickém, a nikoli teoretickém smyslu slova.
(7177, Čas a vyprávění I., Praha 2000, str. 21.)

Paul Ricœur (1992)

Pokud je tato otázka, kvůli níž se tu scházíme, skutečně tak obsažná a závažná, pak se lze předem ptát, zda je v té obšírné podobě vůbec zodpověditelná.A to ze tří důvodů.
Za prvé je pojem krize zjevně zatížen mnohoznačností. Má např. psychická krize vůbec něco společného s krizí ministerskou nebo s krizí hodnot, případně s krizí civilizační? Není pak tak všeobsažný pojem pseudopojmem? Abych se mohl s touto pojmovou spletitostí vyrovnat, považoval jsem za výhodné … /30/
…
Ponechme druhý a třetí problém prozatím stranou a soustřeďme se na první, který souvisí s extrémní polysémantičností tohoto termínu.
(Je krize jevem specificky moderním? in: 7204, Pojem krize v dnešním myšlení, Praha 1992, str. 29, 30.)