Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Je však třeba si uvědomovat, že víc než dvou a půl tisícileté „soužití“ řeckých a židovských tradic všeho druhu mělo myšlenkově vliv dvojího druhu: jednak řecká pojmovost silně poškozovala zejména odkaz proroků a eo ipso samého Ježíše z Nazaréta, který na prorockou linii navazoval a který ji dovršoval. Helenizace tzv. „křesťanské zvěsti“ způsobila nemalé škody a vytvořila značné překážky opravdovému porozumění Ježíšovu „radostnému poselství“ (jak mu dnes nově musíme rozumět na rozdíl od pozdějšího „evangelia o Kristu“). Na druhé straně však celá tato transpozice uchovala byť touto nepříliš vhodnou formou také velmi mnohé z toho podstatného, neboť nebyla nikdy natolik neprůsvitná, aby vždy znovu nedávala prohlédat lepším duchům k jádru staroizraelského odkazu, bez něhož nelze porozumět ani Ježíšovi a jeho dobrému poselství, jeho „dobré zprávě“. Já jsem hluboce přesvědčen, že celé dosavadní dějiny křesťanského myšlení (k němuž samozřejmě počítám třeba i oba velké problematické kritiky stávajícího křesťanstva, jakými jsou Kierkegaard a Nietzsche, a celou plejádu dalších jimi ovlivněných myslitelů pozdějších) byly a dosud jsou m.j. obrovským kadlubem nejrozmanitějších pokusů o start nového způsobu myšlení, které už také v minulosti mělo a i dnes má některé výsledky, na něž je naprosto nezbytné se vší vážností navázat a i dále navazovat. V těch dosavadních evropských myšlenkových dějinách se totiž vskutku něco i pozitivního stalo, a my tomu musíme správně porozumět. Správné porozumění vůbec neznamená se prostě existujícím trendům přizpůsobit, ale správně rozpoznat, které z nich po důkladném rozkousání a rozžvýkání spolknout a které naopak jednoznačně ,vyvrhnout z úst‘ (formulace Kralických), tj. vyplivnout. – Jaký je tedy závěr? Ke staré (a dodnes vlivné) řecké tradici se nemůžeme prostě a naivně jen „obrátit zády“, a na druhé straně nemůžeme jedinou a dostačující spásu vidět v nějakém „návratu“ k nejlepším tradicím hebrejským. To je tedy ten hlavní rozdíl mezi oběma dvojicemi: zpředmětňující myšlení musíme důsledně pronásledovat všude, kde si dělá nárok na to, být výhradním a jediným správným prostředkem (a ne pouhou redukcionistickou a jen velmi omezeně „pomocnou“ metodou), a nikdy nesmíme přestat poukazovat na jeho jen relativní oprávněnost a velkou omezenost (ať už má třeba v přírodních vědách pověst sebe lepší). A na druhé straně se musíme už od Starých Řeků, ale také z celé pozdější evropské tradice čerpat inspiraci pro jakousi „nápodobu“ toho, jak umně dokázali převádět narativitu do pojmovosti – i když někdy vskutku odstrašujícím způsobem. My se u nich totiž musíme něčemu naučit, až se budeme pokoušet něco podobného programově dělat s odkazem hebrejského myšlení, ovšem včetně poučení, jak se vyhnout těm omylům a chybám, jichž se dopustili oni (a podobně musíme selektivně navazovat na leccos ze středověkého i novověkého a současného myšlení, zatímco stejně selektivně musíme vyřazovat vše, co se prokázalo a ještě prokáže jako omyla a chyba). A k tomu cíli musíme ta „staré“ co nejlépe vskutku znát či spíše znovu poznávat (a nespokojovat se s dosavadními „klišé“, jak nám je předkládá většina i velmi odborné, filosoficky však nedostatečně poučené či vzdělané) sekundární literatury.
(Z e-mailu Ivaně Valúchové.) (Písek, 050306-2.)

Paul Ricœur (1995)

… Znovu jsem pročetl svůj text a položil si otázku: Kde jsou meze mého přístupu? Kde čas vyprávění uniká? Vycházel jsem z určité vzájemné homologace strukturovaného času s odvíjeným příběhem; musel jsem tedy nakonec provést bilanci a určit, kde čas přichází k sobě zpět a vymaňuje se z panství příběhu. Pakliže bych ponechal čas v zajetí narativity, zaujal bych tím vlastně idealistický postoj, proti němuž jsem vždycky bojoval: říkal bych tím,že subjekt je pánem smyslu, že vyprávěním drží všechny významy, jichž je čas schopen. Jenže čas světa, čas kosmický, je strukturován produkcí světa a ne produkcí vyprávění. Toto závěrečné doznání je vlastně pocta Heideggerovi.
Zůstávám přesvědčen, že vždycky bude existovat dvojí čtení času: kosmologické a psychologické, čas světa a čas duše. Pokusům o sjednocení čas uniká. To mne vede přímo ke kantovskému tématu nezbadatelnosti času: čas kráčí, protéká, a sám fakt, že o tom dokážeme mluvit pouze v metaforách, ukazuje, že čas nezvládáme, nejen prakticky či instrumentálně, ale ani konceptuálně.
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 118-19.)

Paul Ricœur (1983)

Uvedený aporetický styl pak nabývá zvláštního významu v celkové strategii naší práce. Teze, kterou budeme v této knize stále obhajovat, říká, že spekulace o čase je hloubání, jež nevede k žádnému závěru, a že jedinou odpověď zde může podat výkon narativity. Neznamená to, že tento výkon je s to vyřešit tyto aporie tím, že je bude suplovat. Řeší-li je, pak v básnickém, a nikoli teoretickém smyslu slova.
(7177, Čas a vyprávění I., Praha 2000, str. 21.)

Paul Ricœur (1992)

Pokud je tato otázka, kvůli níž se tu scházíme, skutečně tak obsažná a závažná, pak se lze předem ptát, zda je v té obšírné podobě vůbec zodpověditelná.A to ze tří důvodů.
Za prvé je pojem krize zjevně zatížen mnohoznačností. Má např. psychická krize vůbec něco společného s krizí ministerskou nebo s krizí hodnot, případně s krizí civilizační? Není pak tak všeobsažný pojem pseudopojmem? Abych se mohl s touto pojmovou spletitostí vyrovnat, považoval jsem za výhodné … /30/
…
Ponechme druhý a třetí problém prozatím stranou a soustřeďme se na první, který souvisí s extrémní polysémantičností tohoto termínu.
(Je krize jevem specificky moderním? in: 7204, Pojem krize v dnešním myšlení, Praha 1992, str. 29, 30.)

Paul Ricœur (1984)

Přimlouváte se za návrat k buržoaznímu romantickému pojetí soukromé subjektivity, zbavené vší politické odpovědnosti?Vůbec ne. V nedávných diskusích s pražskými filosofy jsem mluvil o krizi subjektu v současné kontinentální filosofii, zejména ve strukturalismu. Zdůraznil jsem, že když se zbavíme ideje subjektu, který zodpovídá za svá slova, nejsme už s to mluvit o svobodě a o lidských právech. … Společnost, v níž už nejsou subjekty eticky odpovědné za svá slova, je společnost, v níž už nejsou občané. Pro pražské disidentské filosofy je integrita a pravdivost jazyka prvotní filosofická otázka. A tato otázka se stává mravním a politickým aktem odporu v systému založeném na lži a převrácenosti. Východoevropský marxismus degeneroval z dialektiky na pozitivismus. Zřekl se hegelovské inspirace, která udržovala marxismus jako uskutečnění univerzálního subjektu v dějinách, a stal se pozitivistickou technologií manipulace mas.
(R. Kearney, Rozhovor s P. R., in: Reflexe č. 10, 1993, 1 – str. 15 – přel. Jan Sokol; původně: Dialogues with Contemporary Continental Thinkers, Manchester Univ. Press 1984, p. 15-46.)