Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Ricœur (1983)

N.O. – Je tedy filosofie naprosto cizí, naprosto uzavřená vůči ostatním formám lidského vědění?
P.Ric. – Autonomie filosofie je pro mne pravidlem jak deontologickým, tak metodologickým. Nemyslím, že bych byl někdy použil argument víry, zvláště ne v podobě argumentu autoritativního. Do filosofie tedy vstupujeme s jistými specifickými otázkami – jsou ostatně stále tytéž -, ale vstupujeme tam ovšem i se zájmy, závazky, motivacemi a poznatky, které máme odjinud.
N.O. – V každém z nás působí a vzájemně se střetávají argumenty různé povahy (politické, morální, náboženské). Jak si v tom zjednat jasno?
P.Ric. – Všichni jsme někde zakořeněni: vycházíme z jistých přesvědčení, ze kterých nemůžeme nikdy beze zbytku vydat počet. Alespoň ne na úrovni průkazné argumentace. To, co mne motivuje, se nikdy nemůže úplně tematizovat, nemůže se to pro mne stát myšlenkovým obsahem, něčím, co bych měl před sebou. Je to spíš něco, co mi pracuje v zádech, jak to kdosi řekl o dějinách. Když se však zabývám implikacemi určité exegeze hebrejské bible nebo křesťanského Písma, pak jsem v postavení žáka, podřizuji se jisté metodě, dávám se od druhého poučit.
(Filosofie důvěry [interview], in: 7625, Život, pravda, symbol, Praha 1993, str.16.)

Paul Ricœur (1983)

Už ve své první práci jsem užil výrazu „raněné cogito“. Nikdy mi nebyla vlastní základní myšlenka Descartova, a také Husserlova, podle níž je subjekt sám sobě „průhledný“. Sám jsem rozvíjel hermeneutiku, protože sebe sama znám pouze díky tomu, že se poznávám skrze díla druhých, kterým jsem porozuměl a která jsem si zamiloval. Nejkratší cestou od sebe k sobě je vždy myšlení druhého ... Psychoanalýza nás naučila, že „ego“ a „subjekt“ se zdaleka nekryjí. Je to však určitý subjekt, který je pacientem, „analyzantem“. Bez toho by nebyla psychoanalýza. Snad nám ve francouzštině chybí slovo, kterým bychom vyjádřili ono „já sám“ – to, co zmamená anglicky „self“ nebo německé „selbst“ ... Podle mne tu jde o problém etický a politický. Kdybychom neměli ideu právního subjektu, který je zároveň subjektem pro sebe sama i subjektem politickým, jak bychom vůbec mohli zastávat a bránit politiku lidských práv? Tady nejde o nějaký prvek sebepotvrzení, nýbrž o utváření sebe sama skrze myšlení druhých. Subjekt je zároveň i zdrojem i důsledkem schopnosti komunikovat. Velmi pěkně na to ukázal Habermas, když studoval, jaké překážky se kladou a k jakým pokřivením dochází při tom velikém dobrodružství komunikace, kde běží o osud subjektu, vědomí.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128,
Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 18.)

Paul Ricœur (1968)

Připomenutí Péguyho na konci našich rozhovorů nás ostatně nijak neoddaluje od Sokrata, protože Sokratův duch, to znamená také risk, krásný risk. Neopouští snad v závěru Faidona scénu se slibem a vzýváním? I my tak učiníme.
Cituji závěr z knihy Homo viator: „Duch metamorfózy. Když budeme chtít smazat hranici mraků, která nás odděluje od jiného království, veď naše nezkušené činy. A když udeří předpovězená hodina, probuď v nás /79/ veselou náladu tuláka, který si zapíná svůj tlumok, zatímco za zabláceným oknem se poznenáhlu začíná rozednívat!“
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 78.)

Ladislav Hejdánek (2013)

V ročence Wissenschaftskollegu zu Berlin (2013), která právě došla, nadepsal Carl Gierstorfer svůj příspěvek (S.48-49) „Der Unmöglichkeit eine Chance geben“. (Jde vlastně o sekundární zprávu o práci jiného „College for Sciences-Fellow“, totiž Alipasha Vaziris.) Ve formulaci této – jak říkám: sekundární – zprávy je zřejmá jedna velká chyba (kterou ovšem trpí mnozí jiní vědci podobného zaměření). Uznáme-li tzv. „objektivní nahodilost“ (objektiver Zufall) jako skutečnou, neznamená to konec determinismu a kauzality, nýbrž vyžaduje to jen nové promýšlení toho, co vlastně kauzalitou myslíme, jak ji můžeme a jak naopak nemůžeme chápat. Následek nemůžeme chápat jako obsažený v příčině, ale jako setrvačnost něčeho v příčině udržovanou v rámci následku (vlastně tedy následkem), nebo jako výsledek reagování právě následku na něco jako na příčinu (obvykle jen jako na některou z možných příčin). Příčina je vždy pouhou možností; skutečností se stává, když je aktivně integrována do následku. Takže to není příčina, která vyvolává resp. způsobuje následek, ale naopak následek, který z možné příčiny udělá příčinu uskutečněnou. Takže by bylo možno říci, že následek dává příčině šanci, aby se uskutečnila (a to právě v následku). Potom však je nutno se tázat: co by mohlo znamenat, že onu šanci se uskutečnit (přesně: být uskutečněna) dáme nikoli možnosti, ale nemožnosti? Není tu zapotřebí pojmově upřesnit, co myslíme možností a co myslíme nemožností? Pokud je příčina pouze příčinou v možnosti, dáme jí šanci tím, že ji nějak převedeme do skutečnosti nějakým svým aktem, činem, nějakou akcí či aktivitou. Co by však mohlo znamenat, že dáme šanci nemožnosti? Jakým činem bychom to mohli učinit? Napadá mi jen jediné: každým uskutečněním nějaké možnosti se totiž otvírají nové možnosti, které by bez toho našeho prvního uskutečnění zůstávaly pouhými nemožnostmi. Takže dát šanci nemožnosti, aby se stala možností, znamená či předpokládá, že uskutečníme nějakou jinou možnost, jejímž uskutečněním se ona původní nemožnost stane opravdovou možností. Dát nemožnosti šanci, aby se stala možností, tím, že jinou možnost uskutečníme a tím otevřeme m.j. cestu oné nemožnosti k přechodu v možnost.
(Písek, 130719-3.)