Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Ricœur (1983)

N.O. – Je tedy filosofie naprosto cizí, naprosto uzavřená vůči ostatním formám lidského vědění?
P.Ric. – Autonomie filosofie je pro mne pravidlem jak deontologickým, tak metodologickým. Nemyslím, že bych byl někdy použil argument víry, zvláště ne v podobě argumentu autoritativního. Do filosofie tedy vstupujeme s jistými specifickými otázkami – jsou ostatně stále tytéž -, ale vstupujeme tam ovšem i se zájmy, závazky, motivacemi a poznatky, které máme odjinud.
N.O. – V každém z nás působí a vzájemně se střetávají argumenty různé povahy (politické, morální, náboženské). Jak si v tom zjednat jasno?
P.Ric. – Všichni jsme někde zakořeněni: vycházíme z jistých přesvědčení, ze kterých nemůžeme nikdy beze zbytku vydat počet. Alespoň ne na úrovni průkazné argumentace. To, co mne motivuje, se nikdy nemůže úplně tematizovat, nemůže se to pro mne stát myšlenkovým obsahem, něčím, co bych měl před sebou. Je to spíš něco, co mi pracuje v zádech, jak to kdosi řekl o dějinách. Když se však zabývám implikacemi určité exegeze hebrejské bible nebo křesťanského Písma, pak jsem v postavení žáka, podřizuji se jisté metodě, dávám se od druhého poučit.
(Filosofie důvěry [interview], in: 7625, Život, pravda, symbol, Praha 1993, str.16.)

Paul Ricœur (1983)

Už ve své první práci jsem užil výrazu „raněné cogito“. Nikdy mi nebyla vlastní základní myšlenka Descartova, a také Husserlova, podle níž je subjekt sám sobě „průhledný“. Sám jsem rozvíjel hermeneutiku, protože sebe sama znám pouze díky tomu, že se poznávám skrze díla druhých, kterým jsem porozuměl a která jsem si zamiloval. Nejkratší cestou od sebe k sobě je vždy myšlení druhého ... Psychoanalýza nás naučila, že „ego“ a „subjekt“ se zdaleka nekryjí. Je to však určitý subjekt, který je pacientem, „analyzantem“. Bez toho by nebyla psychoanalýza. Snad nám ve francouzštině chybí slovo, kterým bychom vyjádřili ono „já sám“ – to, co zmamená anglicky „self“ nebo německé „selbst“ ... Podle mne tu jde o problém etický a politický. Kdybychom neměli ideu právního subjektu, který je zároveň subjektem pro sebe sama i subjektem politickým, jak bychom vůbec mohli zastávat a bránit politiku lidských práv? Tady nejde o nějaký prvek sebepotvrzení, nýbrž o utváření sebe sama skrze myšlení druhých. Subjekt je zároveň i zdrojem i důsledkem schopnosti komunikovat. Velmi pěkně na to ukázal Habermas, když studoval, jaké překážky se kladou a k jakým pokřivením dochází při tom velikém dobrodružství komunikace, kde běží o osud subjektu, vědomí.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128,
Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 18.)

Karl Jaspers (1962)

1) Existenz ist nicht Sosein, sondern Seinkönnen, das heiβt: ich bin nicht Existenz, sondern mögliche Existenz.
Existenz steht ständig in der Wahl, zu sein oder nicht zu sein. Ich bin nur im Ernst des Entschlusses. Ich bin nicht nur da, nicht nur der Punkt eines Bewuβtseins überhaupt, nicht nur der Ort geistiger Schöpfungen, sondern in diesen allen kann ich ich selbst oder in ihnen verloren sein.
2) Schon das Bewuβtsein ist das Dreisein: das Subjekt des „ich denke“ ist auf Gegenstände gerichtet und ist darin auf sich selbst bezogen in Selbstbewutsein.
In dieser Struktur liegt existentiell eine tiefere: Existenz ist das Selbst, das sich zu sich selbst verhält und darin sich auf die Macht bezogen weiβ, durch die es gesetzt ist (Kierkegaard).
Sie ist Freiheit (nicht die Freiheit der Willkür des Daseins, nicht das Einstimmen in die Richtigkeit des Bewuβtseins überhaupt, nich die in Ordnungen des Geistes schaffende Phantasie) auf eine unfaβliche Weise: sie ist Fraiheit, die nicht nur durch sich selbst ist, sondern die sich ausbleiben kann. Sie ist Freiheit nicht ohne die Transzendenz, durch die sie sich geschenkt weiβ.
Der Ort der Transzendenz oder die Transzendenz selbst ist das Allumgreifende und als solches Verborgene, das für Existenz und allein für Existenz in der Erfahrung ihrer Freiheit Wirklichkeit ist. Existenz ist nicht ohne Transzendenz. Dies ist gleichsam die Struktur der Existenz, abgesehen davon wie Transzendenz im Raum des Bewuβseins überhaupt und des Geistes auch immer vorgestellt und gedacht wird.
3) Existenz ist als der je Einzelne, als dies selbst, unvertretbar und unersetzbar.
In den Kategorien „das Allgemeine und das Individuum“ scheint die Existenz als das Individuum bestimmt. In den Kategorien „Wesen und Wirklichkeit“ (essentia und existentia) scheint die Existenz als Wirklichkeit bestimmt. In diese Kategorien aber ist der Sinn der Einzigkeit und Unvertretbarkeit hineinzunehmen.
Das geschieht nicht, wenn ...
(3333, Der philosophische Glaube angesichts der Offenbarung, Piper, München 1963, S. 118.)

Paul Ricœur (1968)

Připomenutí Péguyho na konci našich rozhovorů nás ostatně nijak neoddaluje od Sokrata, protože Sokratův duch, to znamená také risk, krásný risk. Neopouští snad v závěru Faidona scénu se slibem a vzýváním? I my tak učiníme.
Cituji závěr z knihy Homo viator: „Duch metamorfózy. Když budeme chtít smazat hranici mraků, která nás odděluje od jiného království, veď naše nezkušené činy. A když udeří předpovězená hodina, probuď v nás /79/ veselou náladu tuláka, který si zapíná svůj tlumok, zatímco za zabláceným oknem se poznenáhlu začíná rozednívat!“
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 78.)

Karl Jaspers (1962)

Das Umgreifende, das das Sein selbst ist, ist zugleich ein solches, das auf keine Weise für uns Objekt wird.
In der Welt gehen wir nach allen Seiten und finden in ihr ins Unendliche die uns erkennbaren Dinge. Die Welt selber im ganzen ist nicht verstehbar und nicht in ihr angemessen denkbar; sie ist für unser Wissen kein Gegenstand, sondern nur eine Idee als Aufgabe für das Forschen.
Die Transzendenz aber erforschen wir überhaupt nicht, wir werden von ihr – im Gleichnis gesprochen – berührt und berühren sie als das Andere, das Umgreifende alles Umgreifenden.
(3333, Der philosophische Glaube angesichts der Offenbarung, Piper, München 1963, S. 122.)