Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) Věnoval jste vždy velkou pozornost svým předchůdcům, včetně těch, kteří vůči vám stáli v naprostém protikladu.
P.Ricoeur: Profesor Roland Dalbiez, který mě na lyceu v Rennes uváděl do filosofie, mi vštípil jednu zásadu, kterou jsem později našel u Nietzscheho. „Jděte přímo za tím, co vám /17/ nejvíc vzdoruje.“ Stalo se mi pravidlem, že se obracím právě k tomu, co mi klade největší odpor. Dám vám příklad. Pracoval jsem kdysi ...
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 16-17.)

Paul Ricœur (1968)

… protože vždycky, když se filosofie upíná k novým obzorům, nabývá nové tváře.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 9.)

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) Vy jste filosof a zároveň křesťan ...
P. Ricoeur: To je neuvěřitelné, jestlipak se někdo pozastavuje nad tím, že filosof může být ateista? Nevím, proč bych měl být pro svou „motivaci“ diskvalifikován, když na druhé straně se připouští, že Sartrův ateismus je neodlučitelný od Sartrova myšlení ...
(N.O.:) Jste tedy filosof, který věří?
P. Ricoeur: To jsou dva různé způsoby, jimiž se člověk angažuje; jsou to prostě dvě roviny mého života a myšlení, roviny velmi odlišné. Abychom si rozuměli: když hovořím o „motivaci“, nechci tím podceňovat její význam. Ale moje práce je filosofická: spočívá v identifikaci otázek, které si kladli filosofové.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 15.)

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) S Freudem se klade problém klamného vědomí, dokonce snad vědomí jakožto klamu.
P. Ricoeur: Ano, v jistém smyslu není tím podstatným problémem moderního myšlení problém omylu, nýbrž problém iluze. Celé naše úsilí spočívá v podstatě v tom, abychom znovu objevili cogito pomocí kritiky iluzí, abychom nahradili filosofii vědomí filosofií uvědomění. Jean Lacroix říkal, že „vědomí není žádnou daností, nýbrž úkolem“. Domnívám se, že tato problematika souvisí s problematikou frankfurtské školy. /19/ Horkheimerova a Adornova myšlenka je ta, že osvícenecká racionalita se neznala ve své schopnosti opovrhovat, manipulovat, klamat sebe samu.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 18.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Trh má nepochybně svou funkci a má své pozitivní stránky, ovšem pouze jako pomocná, sekundární, tak říkajíc „zpětná“ vazba. Trh nesmí nikdy po všech stránkách a všemi směry „vládnout“ – trh je pouhým „odrazem“ a také „obrazem“ daného stavu, ale stavu ještě něčeho jiného než jen „věcí“ na trhu. Trh poměrně slušně ukazuje (nebo může ukazovat), oč je v daném společenství zájem; trh může navíc tento zájem také probouzet a ovlivňovat. Trh však nemůže nikdy ukázat, co je např. dlouhodobě perspektivní a tudíž primárně důležité (protože v takovém případě „odráží“ resp. prozrazuje spíš „kvalitu“ resp. úroveň ,kupujících‘ než ,kupovaného‘ zboží). Naproti tomu může dost významně ukázat, co je z daného stavu těžko udržitelné nebo neudržitelné. V tom smyslu funguje trh trochu i jako „kritika“ daného stavu (nebo přesněji: podklad pro takovou kritiku), ale v ničem nezaručuje, že to je kritika „konstruktivní“. Je to zkrátka i v pozitivním případě kritika jednostranná, týkající se jen některých stránek, zatímco u jiných je nepřípadná a dokonce zavádějící. Tak třeba všude je trh sice „obrazem“ kulturního stavu společnosti (resp. některých jeho stránek), ale nikdy nemůže nic vypovědět o kvalitě toho, oč je na trhu největší zájem – to je zapotřebí zjistit jinak. Zájem může být i o to, co je nekvalitní, a naproti tomu o skutečnou kvalitu může být zájem minimální (nebo dokonce žádný). Zjistit zájem a využít zájmu je něco docela jiného než posoudit jeho kvalifikovanost (a konstatovat jeho oprávněnost a perspektivnost). Zkrátka a dobře: s trhem je to dost podobné jako s demokracií, chápanou jako „vůle většiny“: většinové rozhodnutí také „odráží“ stav společnosti, ale nikdy není zárukou správnosti. Záleží na úrovni kompetentnosti oné většiny, a to nikoli pouze ve smyslu „objektivním“: skutečnému zájmu většiny nemusí vždy odpovídat to, jak většina svůj zájem chápe, jak mu rozumí a jak rozumí – zajisté – také příslušnému kontextu, v němž onen zájem nebo domnělý zájem má být uspokojen.
(Písek, 080602-2.)