Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Ricœur (1995)

K myšlence defatalizace minulosti bych proto přidal ještě myšlenku osvobození od zklamaných nadějí. Spousta našich dnešních utopií obsahuje očekávání, projekty a sny těch, kdo tu byli před námi. Každé období má kolem sebe auru nadějí, které ale zůstanou ve své době nenaplněny. Tato aura umožňuje reprízy nadějí v budoucnosti, čímž léčí utopie z jejich vrozené nemoci, totiž z předsudku, že lze začít od nuly. Utopie se spíše obrozuje, než rodí.
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 161.)

Paul Ricœur (1995)

Možná skutečně existuje meditační rovina, kde se člověk musí oprostit i od té starosti, která nachází své vyjádření v otázce „Kdo jsem?“. Zůstávám-li v linii reflexivní filosofie, síla této otázky implikuje i sílu vzdorovat objektivaci, naturalismu. Musím se tedy ve filosofii bít až do konce o identitu. Na jiné rovině, v jiném stadiu jsem ochoten se jí v plném významu toho slova odříci; k tomu se jistě ještě dostaneme, až budeme mluvit o náboženství. Možná, že někde z tohoto pozadí vyrůstají kritiky Dereka Parfita14 vůči identitě, když říká: „Identity is what doesn´t matter,“ pro filosofii to vlastně ani není téma.
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 121.)
- – -
14 Derek Parfit, Reasons and Persons, Oxford Univ. Press, 1986.

Ladislav Hejdánek (2010)

Bádat, něco zkoumat nelze bez nějakých předběžných znalostí a zkušeností; na druhé straně ty zkušenosti nemohou být nikdy považovány za nezpochybnitelné, pokud chceme opravdu bádat. Bádání bez předpokladů a bez zkušeností zůstává pouhým tápáním, přílišné spoléhání na dosavadní znalosti a zkušenosti končí ve sterilním dogmatismu. Obojí je zkrátka třeba vhodně a přiměřeně vyvážit (či spíše vyvažovat, o takové vyvažování vždy znovu usilovat). Na jedné straně je zapotřebí rozsáhlých vědomostí, na druhé straně ovšem i vždy připravené ochoty k pochybování a problematizování i všeho toho, co už jsme považovali za zjištěné a „jisté“. Někdy nám resp. našemu pochybování napovídají třeba výsledky pokusu, který dopadl jinak, než jsme očekávali. Ale ve filosofii nic takového jako „donutivé výsledky pokusů“ nemáme k dispozici; vše potom záleží na naší vnímavosti vůči „nápadům“ a myšlenkám, které ukazují jinam, než kam směřujeme sami. „Pokusy“ ve filosofii jsou podmíněny nejen naší ochotou, ale také schopností, dovedností dočasně myslet jinak, než jak obvykle myslíme, tj. jet aspoň na nějakou chvíli po jiných kolejích než po svých (aniž bychom ovšem na ty své zapomínali nebo je dokonce opouštěli).
(Písek, 101012-1.)

Paul Ricœur (1995)

Jak jste v roce 1968 hodnotil to, co se tehdy dělo?
Kladně: zdálo se mi tehdy, že to pozitivní převažuje nad negativním. Zkušenost svobody slova, to, že všichni hovořili se všemi, všechny ty projevy souručivé vzájemnosti mi připadaly mimořádné. Dnes se ptám, co že se to vlastně stalo. Nic, nebo velmi mnoho? Byl to jen jakýsi velký hravý sen, jak se domníval Raymond Aron, anebo se událo něco skutečně důležitého, co sice nemělo praktické politické vyústění, ale co mělo hluboký kulturní význam, protože se tím vyvedlo na světlo leccos skrývaného, maskovaného, odsouvaného? Nebyla to přece jen jakási sociální erupce, osvobození? Proč k tomu současně došlo vlastně po celém světě, v Paříži, Tokiu, Berlíně, i v amerických univerzitních kampusech? Společným prvkem se mi tu zdá být ...
(7939, Myslet a věřit, [rozhovor], Praha 2000, str.58

Paul Ricœur (1995)

Čas a vyprávění spojuje s knihou Sebe sama jako druhého, jak říkáte, téma narativní identity. Kde se objevuje?
Tento pojem jsem konceptualizoval teprve při následném čtení svého původního textu, když jsem pro Françoise Wahla psal závěr Času a vyprávění; tam tohoto výrazu užívám a zdá se mi, že dobře vystihuje hlavní výtěžek mé práce. Je opravdu zvláštní, že tato formulace mne napadla až při reflexi nad hotovou prací, ačkoliv myšlenka je vlastně samým jádrem knihy, jak dosvědčuje pojem „zahrnutí osoby do zápletkly“. Odložme už ale Čas a vyprávění. /120/
Dovolte mi teď přejít k dílu Sebe sama jako druhého a poněkud větším odstupem, a to od tematiky „člověka schopného“, na které dnes velmi lpím. Etické části předchází šest kapitol, zabývajících se …
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 119-20.)