Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Ricœur (1968)

… Já sám tíhnu k tomu, abych rozdíl mezi Heideggerem a Vámi spatřoval v jiné oblasti, které přede mnou ostatně vyvstává jako problém, kdykoli čtu Heideggera, – mám tím na mysli opatrnost, s jakou vždycky obchází celý židovsko-křesťanský masiv. (P. Ricoeur)
Heidegger je panečku Řek ! (G. Marcel)
Vaše pozice hlídače prahu Vás přibližuje Heideggerovi jen potud, pokud je Vaše filosofie více peri-křesťanská nebo před-křesťanská. (P. Ricoeur)
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 53.)

Richard P. Feynman (1985)

... Nejprve jsem tam seděl a neřekl ani slůvko, což je rovněž neuvěřitelné, ale také pravda. Nějaký student referoval o kapitole, která se tam ten týden probírala. Whitehead v ní soustavně používal slova „esenciální objekt“ v nějakém specifickém slova smyslu, který zřejmě předtím definoval, ale jemuž jsem nerozuměl.
Chvíli se dohadovali, co „esenciální objekt“ znamená, načež profesor, který seminář vedl, řekl cosi, co mělo vnést do celé věci jasno, a namaloval na tabuli něco, co vypadalo jako blesk. „Pane Feynmane,“ obrátil se na mě, „je podle vašeho názoru elektron „esenciální objekt“?
Teď jsem v tom lítal. Přiznal jsem se, že jsem nečetl tu knihu, takže nemám ponětí, co tou frází Whitehead míní; přišel jsem se jen podívat. „Ale,“ povídám, „pokusím se odpovědět na otázku pana profesora, když mně předtím odpovíte na mou otázku, abych získal lepší představu, co „esenciální objekt“ znamená. Je cihla esenciální objekt?“
Zamýšlel jsem zjistit, zda považují teoretické konstrukce za esenciální objekty. Elektron je teoretická konstrukce, kterou používáme; je tak užitečná při našem chápání přírody, že bychom téměř mohli říct, že elektron je reálný. Chtěl jsem objasnit myšlenku teorie pomocí analogie. V případě cihly by moje druhá otázka zněla: „A co vnitřek cihly?“ – načež bych zdůraznil, že nikdo ještě nikdy neviděl vnitřek cihly. Pokaždé když cihlu rozlomíte, vidíte jenom povrch. Že má cihla vnitřek, je jednoduchá teorie, která nám pomáhá lépe věcem porozumět. S teorií elektronů je to podobné. Takže jsem začal tím, že jsem se zeptal: „Je cihla esenciální objekt?“
Načež přicházely odpovědi. ... / ...
Načež vyskočil další a pak ještě další – řeknu vám, že jsem v životě neslyšel tolik různých a duchaplných způsobů, jak nahlížet na cihlu. A přesně tak, jak to ve všech historkách o filozofech má být, seminář skončil naprostým zmatkem. ...
(To snad nemyslíte vážně! přel. Jan Klíma, Ml. Fronta, Praha 1989, str. 48.)

Paul Ricœur (1995)

… Znovu jsem pročetl svůj text a položil si otázku: Kde jsou meze mého přístupu? Kde čas vyprávění uniká? Vycházel jsem z určité vzájemné homologace strukturovaného času s odvíjeným příběhem; musel jsem tedy nakonec provést bilanci a určit, kde čas přichází k sobě zpět a vymaňuje se z panství příběhu. Pakliže bych ponechal čas v zajetí narativity, zaujal bych tím vlastně idealistický postoj, proti němuž jsem vždycky bojoval: říkal bych tím,že subjekt je pánem smyslu, že vyprávěním drží všechny významy, jichž je čas schopen. Jenže čas světa, čas kosmický, je strukturován produkcí světa a ne produkcí vyprávění. Toto závěrečné doznání je vlastně pocta Heideggerovi.
Zůstávám přesvědčen, že vždycky bude existovat dvojí čtení času: kosmologické a psychologické, čas světa a čas duše. Pokusům o sjednocení čas uniká. To mne vede přímo ke kantovskému tématu nezbadatelnosti času: čas kráčí, protéká, a sám fakt, že o tom dokážeme mluvit pouze v metaforách, ukazuje, že čas nezvládáme, nejen prakticky či instrumentálně, ale ani konceptuálně.
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 118-19.)

Paul Ricœur (1983)

Uvedený aporetický styl pak nabývá zvláštního významu v celkové strategii naší práce. Teze, kterou budeme v této knize stále obhajovat, říká, že spekulace o čase je hloubání, jež nevede k žádnému závěru, a že jedinou odpověď zde může podat výkon narativity. Neznamená to, že tento výkon je s to vyřešit tyto aporie tím, že je bude suplovat. Řeší-li je, pak v básnickém, a nikoli teoretickém smyslu slova.
(7177, Čas a vyprávění I., Praha 2000, str. 21.)

Paul Ricœur (1992)

Pokud je tato otázka, kvůli níž se tu scházíme, skutečně tak obsažná a závažná, pak se lze předem ptát, zda je v té obšírné podobě vůbec zodpověditelná.A to ze tří důvodů.
Za prvé je pojem krize zjevně zatížen mnohoznačností. Má např. psychická krize vůbec něco společného s krizí ministerskou nebo s krizí hodnot, případně s krizí civilizační? Není pak tak všeobsažný pojem pseudopojmem? Abych se mohl s touto pojmovou spletitostí vyrovnat, považoval jsem za výhodné … /30/
…
Ponechme druhý a třetí problém prozatím stranou a soustřeďme se na první, který souvisí s extrémní polysémantičností tohoto termínu.
(Je krize jevem specificky moderním? in: 7204, Pojem krize v dnešním myšlení, Praha 1992, str. 29, 30.)