Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Všude, kde se něco děje, něco odchází, ale zároveň něco nového přichází. Nový „stav“ (lépe: nová „fáze“) je o něco ochuzen, ale zároveň něčím jiným obohacen. Proto se před námi otevírá několik otázek. Především tu je otázka, jak vůbec to „nové“ souvisí s tím, co odchází (resp. už odešlo), dále jak to nové souvisí s tím, co z toho předchozího neodešlo, ale zůstalo (a to beze změny, přinejmenším bez nápadné změny), a konečně otázka, co je tím aktivním činitelem, odpovědným za navazování resp. ustavování těch zmíněných souvislostí. (Další otázky zatím necháme nepovšimnuty, i když jsou neméně závažné, např. jak je garantována ona „složka“ dění, která v určité fázi nepominula a neodešla, tj. je-li její „setrvávání“ nějak samozřejmé, anebo musí-li být nějak aktivně zachovávání a uchováváno, a v čem a kde je agens-činitel tohoto aktivního zachovávání beze změn, nebo alespoň bez nápadné změny). A ovšem, otázka základní a nejdůležitější, totiž odkud se vůbec bere to nové, a jak je možné, že většinou to nové není k tomu dosavadnímu jen přidáváno, nýbrž že příchodem (aktualizací) toho „nového“ se nějak mění i to dosavadní, to „staré“. Má příchod toho „nového“ přímý vliv na pomíjení něčeho starého, totiž toho, co právě pomíjí zároveň s příchodem „nového“ (eventuelně s příchodem to „právě příslušného“ nového, zatímco žádná přímá souvislost nemůže být konstatována ani předpokládána v pomíjením něčeho jiného, „nepříslušného“)? V jakém smyslu může pak být řeč o dění událostném, totiž o takovém, které je „vnitřně“ sjednoceno, integrována, takže představuje jakýsi „celek“?
(Písek, 071223-5.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1935)

... Naší historií jsem se zabýval pořád; přesto jsem psal proto historismu, proti upřílišenému vzpomínání slavných minulých dob. Takzvaná přítomnost je také historie; ne samo dění, ale věci, které se vyvíjejí, mají být předmětem našeho studia – odsud „realism“. Ať historik chce nebo nechce, vychází do minulosti z té přítomnosti, se kterou a ve které žije. Mně stále šlo a jde o filosofii historie, jde mi o smysl našeho, evropského a světového dějstva vůbec. ...
(7189, Hovory s Tomáš Garrigue Masarykem, Praha 1990, str. 318-19.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Když mluvíme o změně, máme na mysli buď to, že něco, co tu bylo, tu už není, nebo že tu je něco, co tu dosud nebylo, a případně obojí zároveň. Pokud tu chybí něco, co tu ještě před chvílí bylo (a pokud se to stane před našima očima, takže nemáme důvod se domnívat, že to někdo přendal někam jinam), můžeme mít za to, že to zaniklo. Pokud naopak přibylo něco, co tu ještě nebylo (opět před našima očima), můžeme mít za to, že to vzniklo. A protože se před našima očima všechna ustavičně nějak mění, můžeme mít za to, že ustavičně něco vzniká, ale také zaniká. Ovšem my všichni jsme od nejútlejšího dětství přesvědčováni, že by bylo naší velkou chybou, kdybychom dali na to, co se nám jeví resp. co se nám zdá. Proti takovému zdání tu jsou jakési obecná pravidla, jak tomu, co se nám jeví či zdá, nikdy tak docela nevěřit, ale vykládat si to více nebo méně jinak. Zejména se stalo jakýmsi nepsaným pravidlem pochybovat o tom, že se ve světě kolem nás může objevit něco nového, že vůbec může něco nového vzniknout nikoli tak, že se to jako nové pouze jeví, ale tak, že to skutečně čímsi novým je, tj. že to tu vskutku nikdy předtím nebylo a že to tedy je naprostou novinkou, které se něco z toho starého nanejvýš může v něčem podobat, ale nikdy ne zcela až do identity. Taková pochybnost může jít někdy až tak daleko, že vede k přesvědčení, že „nihil novum sub sole“, nebo k přesvědčení, že se stále všechno opakuje a že tedy i to všechno, co třeba velmi přesvědčivě vypadá na to, že to je cosi naprosto nového, tu už mnohokrát bylo, a že to tady opět zase mnohokrát bude. A tak se před námi otvírá několik velmi naléhavých problémů. Odkud se vůbec bere to, že se věci (mnoho věcí) před našima očima mění, že tedy dochází ke změnám, když se všechno pouze opakuje, takže vcelku se vůbec nic nemění? Proč vlastně to vypadá, jako že se to mění? Jak lze chápat proměnlivost „všeho“, což znamená mnohost, když je všechno dohromady jen jediným „jedním“, stále se cyklicky vracejícím do vyjetých kolejí? Což tomu není tak, že předpokladem mnohosti jsou jakási „jedna“, jakési jednotky či jednoty, které je možno až potom počítat?
(Písek, 081224-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Jakékoli dění může probíhat pouze v čase; specialitou událostného dění je to, že si utváří (spolutváří) svůj vlastní čas, tj. jakýsi soukromý událostný čas. Tento vlastní čas je termínovaný, ale je velmi úzce spjat se všemi skutečnými proměnami, změnami a pohyby uvnitř (pravé) události. Protože však všechny pravé události jsou schopny nějak reagovat na své okolí, přesně řečeno interagovat se svým okolím, tj. s jinými pravými i nepravými událostmi kolem sebe, je onen „vnitřní“ resp. raději „soukromý“ čas události v nějakém vztahu k „soukromým“ časům těchto okolních událostí a spolu s nimi zakládá a vytváří tzv. obecný čas, které je ovšem závislý na událostech, jež v něm probíhají. Mohli bychom mluvit o tom, že každá pravá událost má nejenom svůj vlastní „vnitřní“ čas, ale že ve svém průběhu vytváří kolem sebe (ve své okolí) jakési časové „pole“; a jednotlivá pole v jisté vzájemné blízkosti probíhajících pravých události se překrývají, navzájem prostupují a zanechávají jako výsledek své „koexistence“ právě to, čemu říkáme „obecný čas“. A v tomto obecném čase mohou pak probíhat i veškeré nepravé události, více či méně ovlivňované a případně organizované a tím zároveň přivlastňované událostmi pravými (některými intenzivně, jinými až takřka nepozorovatelně).
(Písek, 080129-3.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Základní skutečnosti, které je třeba vzít na vědomí a počítat s nimi: 1) všechno se mění, všechno je změna, dění; 2) svět (skutečnost) není jeden veliký proces, jedna velká kontinuální změna, nýbrž je to mnohost (obrovské množství) jednotlivých událostí, z nichž každá má počátek a konec, a to i když se nám to jeví tak, že tomu počátku mnohé jiné události předcházejí a po tom konci jiné události následují; 3) pro každou (pravou) událost je nutné, aby byla s to reagovat na své okolí (což předpokládá její aktivitu), ale zároveň aby byla s to vliv (aktivitu) přicházející z jejího okolí v jistých mezích „kontrolovat“, tj. udržovat vůči svému okolí něco jako „hranice“ (propustné či prostupné jen pod kontrolou); 4) pokud „jsoucností“ rozumíme aktuální jsoucnost, musíme připustit, že každé (pravé) jsoucno, tj. každá (pravá) událost obvykle v daleko větším rozsahu „není“ než „jest“, tj. že v ní má převahu její „bylost“ a její „budost“; 5) tím se otvírá rozsáhlá problematika, spojená s pojetím „události“: jak vlastně dokáže událost integrovat v každém aktuálním okamžiku (a s ním) svou jednotu? a jak jsou vlastně bylost a budost nějak „přítomny“ v každém takovém okamžiku jakožto „ne-aktuální“?; 6) zvláštním problémem je ovšem také skutečnost tzv. aktuálnosti, spočívající ve vyzvednutí ne-jsoucích fází události do aktuální jsoucnosti; 7) jiným velkým problémem je povaha aktivního „subjektu“ ve vztahu k příslušné události: jak si vlastně taková událost ustavuje „svůj“ subjekt, resp. jak se sama stává subjektem?; 8) s tím je úzce spjata otázka po vztahu předmětnosti a nepředmětnosti, resp. vnitřní a vnější stránky subjektu (a také události jako celku); 9) posléze je třeba prozkoumat vztah mezi jsoucností (a nejsoucností) na jedné straně a předmětností (i nepředmětností) na straně druhé, zejména pak, proč není možná „ryzí předmětnost“, zatímco musíme předpokládat jako „skutečnou“ ryzí „nepředmětnost“; 10) všechny tyto body jsou nerozlučně spjaty s problémem času, časovosti a „časování“ („časení“).
(Písek, 090117-1.)