Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit … Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris 1960, p. 241-2.)

slovníky ()

česky: právo (od „pravé“ strany, podobně spravedlnost, správný, pravda, pravý, pravidlo atd.)
německy: Recht (od „rechte“ Seite, richtig, recht haben, Gerechtigkeit, )
anglicky: right (od right side, to be right, righteousness, též straight, correct, true, just)
francouzsky: droit (od přímý, rovný, též pravý; la droite – pravá strana)
latinsky: ius (též iurisprudentia, iustus, iustitia)

Paul Ricœur (1980)

Ce qui m´a souvent étonné chez Heidegger, c´est qu´il ait, semble-t-il, systématiquement éludé la confrontation avec le bloc de la pensée hébraïque. Il lui est parfoi arrivé de penser à partir de l´Evangile et de la théologie chrétienne; mais toujours en évitant le massif hébraïque, qui est l´étranger absolu par rapport au discours grec, il évite la pensée éthique avec ses dimensions de relation à l´autre et à la justice, dont a tant parlé Levinas. Il traite la pensée éthique très sommairement comme pensée de valeur, telle que la pensée néo-kantienne l´avait présentée, et ne reconnaît pas sa différence radicale avec la pensée ontologique. Cette méconnaissance me semble parallèle à l´incapacité de Heidegger de fair le „pas en arrière“ d´une manière qui pourrai permettre de penser adéquatement toutes les dimensions de la tradition occidentale. La tâche de repenser la tradition chrétienne par un „pas en arrière“ a´exige-t-elle pas qu´on reconnaisse la dimension radicalement hébraïque du christianisme, qui est d´abord enraciné dans le judaïsme et seulement après dans la tradition grecque? Pourquoi réfléchir seulement sur Hölderlin et non pas sur les Psaumes, sur Jérémie? C´est là ma question. (Note introductive, in: 5349, Heidegger et la question de Dieu, Paris 1980, p. 17.)

Václav Klaus (1994)

K přemýšlení o nás mne nicméně přinutil podnětný esej Günthera Nenninga v rakouském týdeníku Profil, věnovaný dvoustému výročí smrti Maximiliena Robespierra (28.července 1794). Sám jsem před časem přemýšlel o tom, věnovat Robespierrovi samostatný sloupek, a marně jsem hledal nějaký bezprostředně aktualizační tón, který by byl adresnější než standardní úvaha o zákonité logice vnitřní dynamiky všech revolucí a který by vedl k Ortegovu eseji o Zániku revolucí a ke striktně konzervativnímu postoji vůči francouzské revoluci.Nenning připomněl něco jiného. Připomněl, že se Robespierre opíral o decentralizované, samovolně vznikající jednotky, které se nazývaly „sociétés populaires“. Není náhoda, že i Marx v roce 1871 v Paříži podobné organizace – komuny – považoval za „konečně objevenou formu skutečné demokracie“. Dnes by bylo možné označit je – spolu se socioložkou H.Arendtovou – za občanské iniciativy. Řekl bych, že by bylo možné nazývat je společně s D.Kroupou (a snad i Janem Patočkou, který byl ostatně stejně jako Arendtová Heideggerovým žákem) základem samosprávné demokracie a občanské společnosti. Robespierre dobře pochopil souvislost občanských iniciativ („sloupů svobody, jak říkal) a revoluce, pochopil jejich úlohu v permanentnosti revoluce (která ho však tak vytrestala!) a v nepřetržitém „drobení existujícího řádu“. Jak už jsem mnohokrát argumentoval, v pozadí myšlenky občanských iniciativ, samosprávné demokracie a občanské společnosti není decentralizace, ale nedůvěra ve stát a hledání jiné, skutečné demokracie. Je proto zcela falešné předhazovat nám, kteří nejsme obhájci Robespierrů, ale ani Heideggerů a frankfurtské školy, nedostatek demokratičnosti, nechuť k decentralizaci a nadměrnou oblibu centralizovaného státu. My se „pouze“ obáváme, že Robespierrovy „sociétés populaires“ nebyly, nejsou a nebudou stavebními kameny skutečné svobodné společnosti a že myšlenka tzv. samosprávy (aktivní, bezprostřední, nezprostředkované účasti každého občana na vládnutí) vedla v dějinách (1794, 1871, 1917, nakonec i v roce 1968) k něčemu úplně jinému než k idylce občanské společnosti. (Pohled na naši zemi zvenčí, in: Lid.noviny 8.8.94, s. 5.)