Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Když se událost začne „dít“ (říkáme někdy: „odvíjet“, jako by na svém počátku byla už celá „přítomná“, ale ještě zavinutá), musí se něčím řídit, spravovat, musí plnit nějakou úlohu, k níž byla „povolána“, tj. musí se nějakým způsobem vztahovat k „sobě“, jak „ještě není“, ale jak „má být“. V jistém smyslu tedy opravdu je událost jako celek, tj. i s tím, co ještě nenastalo, k čemu ještě nedošlo, co se ještě neuskutečnilo a nemohlo uskutečnit, již na samém počátku nějak „zde“, je „při tom“, neboli je nějak celá přítomna, již od samého počátku celá skutečná. „Odvíjení“ nebo „rozvíjení“ je jen proto nesprávným pojmenováním, protože sugeruje, že to všechno už na samém počátku bylo „uskutečněné“, ale pouze v zavinuté podobě; musíme to sice opravit, ale vlastně jen v jakémsi „detailu“: už od počátku je taková událost „celá“ a jakožto celá ergo také „při tom“, je nějak „přítomna“ – ale nikoli ve formě aktuální skutečnosti. Aristotelés mluvil o (DYNAMIS), tedy „možnosti“ – tak to aspoň překládáme a dnes už dokonce bez vzpomínky na Aristotela sami myslíme. Ale co to je ta „možnost“? Můžeme vůbec nějak rozpoznat a tudíž rozlišit onen rozdíl mezi tím, co je „v možnosti“, od toho, co je „ve skutečnosti“? Je možnost vůbec nějak „dána“? Je sama „skutečná“? Jak je vymezena, ohraničena proti, tomu, co je „nemožné“? Pokud „je“ (tj. „byla“) nějaká možnost již uskutečněna, můžeme předpokládat, že mohla být uskutečněna také jinak? Připouští určitá „možnost“, že by mohla být uskutečněna několika různými způsoby? Je tedy možno „možnost“ chápat jako něco víceznačného? Anebo je tomu naopak tak, že sama možnost je vždy určitá, ale že ona uskutečňující se událost má možnost jakési omezené volby mezi několika „možnostmi“ (třeba jen nepatrně se od sebe odlišujícími), z nichž každá je však naprosto určitá, přesně vymezená? Jinak řečeno: má událost na svém počátku k dispozici více možností, jak se dále „odvíjet“ (jak se „dít“), anebo je třeba to „možné“ chápat spíš jen jako mantinely, v nichž se ono „událostné dění“ nadále musí „držet“? A jak dalece mohou či dokonce musí tyto „mantinely“ počítat s nějakými „možnostmi“, nezávislými (třeba jen v nějaké míře) na „vnitřních možnostech“ dané (začínající) události? V jaké míře a v jakém smyslu mohou takové „vnější“ možnosti (a okolnosti) „ovlivnit“ ono „odvíjení“ událostného dění, jaké je pro událost od jejího počátku jejím „úkolem“ a „posláním“?
(Písek, 070412-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Nepravé události jsou odlišné od pravých hlavně v tom, že nejsou vnitřně rozvrhované a integrované – zkrátka že nejsou žádnou skutečnou „jednotou“, nejsou „jedním“. Ale hned vedle toho je tu ještě druhá základní odlišnost: nepravé události se „dějí“ pod rozhodujícím vlivem okolí a zásahů (akcí) zvnějšku, zatímco pravé události se dějí především díky vlastní aktivitě, vlastnímu „úsilí“, vlastní „hybnosti“, tj. díky tomu, že nejsou neseny ani udržovány setrvačností, nýbrž spíše sebe-opouštěním a spěním k něčemu, co tu ještě není, ale co nemůže být ani nijak objasněno (vysvětleno) okolnostmi, tedy něčím „vnějším“. Událost je událostným děním, které bytostně spěje a přechází k tomu, čím samo ještě není, tj. v každém okamžiku, v každé své momentální jsoucnosti se překračuje, protože míří k sobě, ale jakou ještě není a jaká ještě není úplně „obsažena“ ani v tom, čím právě „jest“ (okamžitém „stavu“), ani v tom, čím až dosud „byla“ (v jakémkoli „stavu“ minulém) – a rozhodně ne v čemkoli vnějším, co tu už jest nebo bylo. Tak náleží k bytostné povaze každé pravé události, že v každém okamžiku, že v každé své aktuální fázi vyčnívá, přečnívá, vykračuje ze svého právě daného „stavu“, ze své „danosti“, ze svého „stoje“ jaksi ven, dál, že svůj daný stav v něčem opouští, ponechává za sebou, činí čímsi již minulým, a to ve perspektivě a ve světle toho, čím se nově stává. Toto vyčnívání ven ze sebe má onen ek-statický charakter, který nutně vždy chybí u událostí nepravých. A jen díky tomuto ek-statickému momentu každého událostného dění (na rozdíl od dění neudálostného) můžeme mluvit nejen o bytí příslušného jsoucna-události, ale také o jeho „existenci“, tj. „ex-sistenci“. (Konec konců je původně latinské slovo „existovati“ a „existence“ tvořeno podle řeckého vzoru.) O hromadě (agregátu) nemůžeme proto oprávněně říci, že „jest“ (ve smyslu „bytí“), ani že „existuje“ (ve smyslu ek-statického sebepřesahování či sebepřekračování), neboť právě není „celkem“ a nemá „své“ nitro, bez něhož není žádný celek možný.
(Písek, 110702-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Na rozdíl od starořecké filosofické tradice, která byla od počátku (a pak po celé dlouhé věky) spoluformována geometrií (resp. matematikou), je třeba nově vycházet ze zásadně odlišného modelu, který se geometrii (a matematice) vzpírá a vymyká. Geometrie pracuje se základními stavebními prvky, které vlastně pouze sestavuje a pak tyto sestavy a jejich struktury zkoumá (body, úsečky a přímky, křivky, plochy apod., stereoútvary atd.). Náš nový přístup musí pracovat s událostmi resp. s myšlenkovými modely událostí, které nelze pouze řadit vedle sebe, ale jimž musíme přisoudit schopnost vzájemných kontaktů, přesněji vzájemných reakcí. Událostné dění se neděje po kouskách, ale vždy celé najednou, každá aktuální fenomenální změna se nějak projevuje jak v bylosti, tak v budosti události jako celku. Zatímco v klasické geometrii zůstává trojúhelník nebo čtverec čímsi neproměnným, co nemá absolutně žádná vztah s tím, jde-li o obrazec větší nebo menší, takže nelze při zvětšování mluvit o žádném „růstu“, živé útvary sice stále podržujíc něco (a některé) ze svých „tvarů“ či „struktur“, ale sjednocení postupně se měnících struktur je zaručeno organicky, nikoli „svévolí“ nějakého operátora. (Naproti pouze geometrickým tvarům klasických geometrií dochází v některých geometriích neeuklidovských, postihujících např. proměny různých polí, k výraznému přiblížení změnám, které známe jako organické.)
(Písek, 130405-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Událost je skutečná jen celá, tj. ve svém bytí jakožto celek. Aktuálně skutečná je vždycky jen jedna (právě aktuální) jsoucnost (nikoli bodová!). To znamená, že jak bylost, tak budost události jsou součástí události jako celku, jsou tedy také skutečné, ale nikoliv aktuálně skutečné. Musíme tedy počítat se skutečnostmi i tam, kde nejsou – už nebo ještě – aktuální. Ovšem mezi takto ještě nebo už neaktuálními skutečnostmi musíme rozlišovat: některé náleží ke skutečnosti vlastní určité události (to je její bylost a budost), jiné k ní nenáleží. A pak si musíme vždy uvědomovat, kdy jde o skutečnosti, na které ona událost sama nějak reagovala, reaguje (nebo bude či může reagovat), a kdy naproti tomu jde o skutečnosti, o kterých víme jen my a které dáváme do souvislosti s onou událostí jen díky svému porozumění (myšlení, poznání, vědění). Jinak řečeno, musíme dbát o to, že jinak musí vypadat naše výpověď o tom, co „jest“, a jinak naše výpověď o tom, co jsme museli sami „konstruovat“, abychom mohli nějak postihnout a uchopit skutečnost „vcelku“ (a nikoli jen izolované „skutečnosti“ bez jejich vztahu k širším souvislostem). Tak např. vyložit určitý jev jako následek gravitace je něco jiného než vyzkoumat, jak určitá vymezená „skutečnost“ (až molekula nebo atom) vskutku reaguje na určité vzdálené velké množství „hmoty“, jíž je údajně „přitahována“.
(Písek, 110117-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Pod „událostí“ budeme mít vždycky na mysli takovou „část“ („složku“ apod.) všeobecného dění, která má nějaký počátek, průběh a konec, které sice často nelze zpředmětnit (myšlenkově uchopit jako předmět), ale které jsou subjektem události (resp. událostí jakožto subjektem) integrovány v jednotu. Proti převažující tradici musíme pamatovat na to, že všechno, co v průběhu události již nastalo, zůstává nějak (tj. něco z toho) „při tom“, co se v jejím rámci děje právě nyní, a dále že „při tom“, co se v jejím rámci děje právě nyní, je – ovšem nějak jinak – také něco z toho, k emu má teprve dojít. Ani v jednom případě tedy neplatí, že to, co z události (jako celku) již proběhlo, „prostě není“, a ovšem ani to, že „prostě není“ to, co z události (jako celku) ještě neproběhlo. A právě zde musíme dát pozor na to, abychom třeba to, co z události ještě nenastalo, „prostě“ považovali za „kauzálně“ již nějak „dané“, dopředu rozhodnuté; a stejně tak nesmíme to, co již proběhlo, považovat za něco jednou nastavšího a proto pevného. Tak jako z toho, co z události už nastalo, „přetrvává“ jen něco, a to díky „paměti“ (a to nejen paměti této události, nýbrž také díky paměti jiných událostí vně, pokud došlo k výkonu nějakých akcí navenek), tak je také jen něco rozvrženo či rozvrhováno z toho, k čemu v událostném dění teprve má dojít (a možná vskutku dojde).
(Písek, 121029-3.)