Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2006)

Whitehead užívá tohoto termínu, totiž „trivializace“, pro postižení jedné stránky celovesmírného „dění“, zatímco pro postižení té druhé stránky užívá termínu „svěžest“ (tak to přeložil František Marek-Müller). V tom smyslu pak „popisuje“ velmi široce (a abstraktně) vesmír (náš Vesmír) jednak jako „neustále tíhnoucí k novosti“, jednak jako řád „vyvíjející se k trivialitě“. To pak pro něho znamená, že tento (náš) Vesmír a jeho řád „upadá“ a „spěje k zániku“, ale že zároveň „klade základ pro nějaký nový typ“ řádu, a tím i pro nový vesmír. A aplikuje to pak i na „jakoukoliv konečnou realizaci“ čehokoli v rámci našeho Vesmíru (a zřejmě i v rámci každého možného jiného vesmíru). (Vše viz: Proces a realita, in: 5800, Matematika a dobro, str. 42-43.) Vedle toho ovšem mluví Whitehead také o „trvalosti“, zejména o „věčných objektech“, což nyní raději necháme stranou. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde jen o jinou formulaci toho, o čem se zejména po válce začalo mluvit jako o pozitivní a negativní entropii (entropii a negentropii). Ale to by nebylo dostatečné porozumění: vzrůst entropie (tj. ztráta resp. úpadek organizovanosti, uspořádanosti) nesmí být interpretován jako jeden stav, srovnávaný s jiným, předchozím stavem, nýbrž musí být chápán jako „proces“, jako určitý druh dění (a já dodávám: jako událostné dění v pozadí, v základech), které je možno charakterizovat jako nízkou úroveň a nízký tlak onoho „tíhnutí k novosti“. Sám tento výraz je dosti nevhodný, protože Nové, které by bylo výsledkem (následkem) nějakého tíhnutí, nějakého (vnitrosvětného) tlaku a tlačení, by nemohlo být vskutku „nové“. Původ „nového“ nemůže být hledán v ničem, co tu už bylo a je. „Trivializace“ jakéhokoli „řádu“ (tedy tzv. entropie jako pokles uspořádanosti čili řádu) není žádnou obecnou „zákonitostí“, ale je třeba ji chápat jako pokles či úpadek novotvoření, tudíž nejen jako snížení schopnosti se obnovovat, ale jako snížení frekvence a rozsahu „přicházení“ nového, tedy toho, co tu ještě nebylo. To, co tu ještě nikterak nebylo, nemůže být kauzálně vyvoláno či vytvářeno, produkováno ničím z toho, co tu už bylo. To, co tu už bylo a je, se může stát materiálem pro to, co tu může vzniknout jako zcela nové, neboť každé nové (krom primordiálních úrovní) používá starého (tj. toho. co tu už bylo a je) k uskutečňování, vykonávání, provádění sebe sama a své novosti. Ona Whiteheadem zmíněná „trivializace“ starého spočívá tedy především v tom, že toho starého není dostatečně a smysluplně využíváno k uskutečňování něčeho nového.
(Písek, 061013-1.)

Pavel Říčan (2005)

Tradiční zvěstování přivábí dnes už ke křesťanství málokoho, protože pojmosloví jako zástupná smrt, oběť na kříži, kterou dokonce v klasickém pojetí spoluzinscenoval s katy i nebeský Otec, už dnes nikoho nemůže probudit k živé víře. Proto se musí křesťanství od základů obrodit a církev musí zvěstovat jinak.
Tož takové je poselství Jakuba Trojana, profesora bohosloví na Evangelické teologické fakultě (ČB 16, str. 17). Faráři, i ti mladí, podle něj dosud nešťastně „drží konzervativní představy o jádru zvěsti“, které mezitím „poztrácely vypovídací sílu“.
Jako psycholog bych chtěl připomenout, že víra žije z příběhů, do nichž lze vstoupit, z obrazů, jež mocně oslovují, ze svátostných znamení, která se nás tělesně dotýkají, a z příkladných činů, které táhnou k následování. Pojmy a pojmové konstrukce mohou snad být duchovním pokrmem teologů a filozofů, což jsou bytosti zvláštního uzpůsobení (proto možná my laici tak těžko trávíme teologické eseje prezentované jako kázání).
Teologie má smysl jako výklad toho, co se děje v církvi. Od učitele církve, který hlásá obrodu od základů, očekávám proto konkrétní příklady toho, co už v církvi někde jest, co už klíčí, na co je možno ukázat. Kde a jak už někde někoho „budí k živé víře“ Trojanovi známé nové „představy o jádru zvěsti“, když ty staré mezitím (a kdy bylo to „mezitím“?) poztrácely vypovídací sílu? Jak se o tom káže, jak se tomu učí děti? Kde a jak už byla, aspoň v náznaku, překonána „malátnost církví“ tím, že křesťané „zvládli sekulární mentalitu“? Velmi prosím bratra Jakuba, aby nám o tom pověděl.
Co když chyba není v těch „konzervativních představách“, ale v tuposti a nedostatku fantazie moderního člověka, kterému se podbízíme tím, že ho prohlašujeme za normálního? Není tomu tak, že právě ty „konzervativní představy“ budí víru (nebo to není živá víra?) desítek miliónů nových křesťanů v rozvojových zemích – i většiny nových věřících v této zemi?
I já jsem z toho v rozpacích, protože i mně ty staré obrazy blednou, ale podle všeho je to tak, a považuju za nejlepší snažit se především tuto skutečnost pochopit – tak otevřeně, jak to dokážu.
(Od jakých základů se obrodí křesťanství? [ad CB 16/2004, str. 17], in: Český bratr 81, 2005, č. 1, str. 4.)