Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka
Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Hejdánek, Ladislav
Petr Kolář
(2010)
V sobotu 16. ledna byl na ČT 2 odvysílán poslední díl seriálu věnovaného Chartě 77, disidentům a jejich pohledu na vývoj u nás od listopadu 1989 až podnes. Velmi mě zaujala jedna z posledních scén pořadu. Známý filozof v ní odpovídal na otázku, zda podle jeho názoru závažné problémy vývoje těsně po pádu komunismu nevyplynuly z nechuti či neschopnosti začít podle zákona stíhat jeho význačné exponenty.
Ladislav Hejdánek odpověděl krátce a výstižně (cituji po paměti): „Kdybychom tehdy měli podobně jako východní Němci někde nějaké západní Československo nebo Česko, tak ano. Ale my jsme nic takového neměli, a když uvážíte provázanost všech složek státní správy s režimem, kdo by to u nás mohl dělat?“
Režie nechala scénu doznít v televizně nezvykle dlouhém tichu. Hejdánkova závažná odpověď zůstala viset v prostoru jako odpověď a současně jako otázka. Mnozí, ne-li všichni, jsme si mysleli, že se z komunismu sametově přehoupneme do fungující demokracie. Ve skutečnosti jsme se ale octli v čemsi nečekaném, zvláštním – zkrátka v postkomunismu.
(Co je to postkomunismus, in: Universum, 2010, č. 1, str. 50.)
vznik lístku: únor 2010
Ne-existující smysl bytí | Ne-předmětné | Smysl ne-předmětný
Pavel Kouba
(1991)
Patočka se tedy snaží řešit situaci, která nastala po pádu kantovského, morálního boha, kdy je třeba se rozhodnout, zda je vše zůstaveno svévoli lidského subjektu, nebo zda je možné myslet celkový smysl novým, „ne-předmětným“, „ne-jsoucím“ způsobem. Patočka se rozhodně staví za možnost druhou, vykládá – v souladu s Heideggerovými přednáškami ze 40. let – Nietzscheho jako nejzazší výboj metafyziky, který absolutizuje tělesný subjekt, manipulaci a vládu síly, a staví proti tomu konečný, ne-existující, a tudíž také neotřesitelný smysl bytí.
(Doslov, in: Jan Patočka, Tři studie o Masarykovi, Praha 1991, str. 129.)
vznik lístku: únor 2005
Heidegger o epochách filosofie (metafyziky)
Jan Patočka
(197x)
(Pat) Ne, podívejte se, Heidegger kupříkladu tvrdí, že v rámci metafyziky jsou si všechny filosofie rovny. Nemá žádný smysl mluvit o nějaké dokonalosti jedné filosofie proti druhé. V Heideggerovi je to řečeno takto: „Chybí nám jakékoli měřítko, které by dovolovalo odhadnout dokonalost jedné epochy vůči jiné. Neexistuje dokonce ani žádné právo, abychom tímto způsobem hodnotili. Platónovo myšlení není dokonalejší než Parmenidovo, Hegerova filosofie není dokonalejší než Kantova. Každá epocha filosofie má svoji vlastní nutnost. Že nějaká filosofie je taková, jaká je, musíme prostě přijmout. Nicméně nám nepřísluší dávati jedné přednost před druhou, jako to platí o různých světových názorech.“ (Das Ende der Philosophie und die Aufgabe des Denkens.)
Tohle je přece strašné. Jako kdyby se různé metafyziky nebyly ve skutečnosti rozvinuly vzájemnou diskusí! To znamená popření jakékoli metafyzické pravdy! Nejen že metafyzika není pravdivá jako taková, nýbrž není zde žádný vztah! Různé metafyziky nejsou podle Heideggera výtvorem lidí jakožto empirických bytostí, je to ve skutečnosti bytí samo, které se v nás vyvíjí. -- Bytí samo – to je specifikum Heideggerova pojetí – není něco hotového, nýbrž vytváří se, je v pohybu. Ovšem ten pohyb je konečný, jak jsme viděli, metafyzika se uzavře. Heidegger říká: „Veškerá metafyzika je platonismus.“ Nietzsche svoji filosofii označuje jako obrácený platonismus. Platonismus je zde nauka o dvojím světě. Nietzsche říká: „Wie die sogenannte wahre Welt zur Fabel wurde“.
(Může filosofie zaniknout? – přednáška 197?, z odpovědí v diskusi, rkp.; bez diskuse otištěno in: Filosofický časopis, roč. XXXVIII., 1990, č. 1-2, str. 3–20.)
vznik lístku: březen 2007
Heidegger o „bytí“ (poslanost – Geschick)
Jan Patočka
(197x)
Já se domnívám, že jeden ze základních nedostatků u Heideggera je ten, že se sice snaží vyjasnit a do jisté míry i vyjasňuje podmínky, za kterých se naše hledání pravdy koná, ale to hledání pravdy samo spadlo pod stůl. Bytí, které nám umožňuje, abychom hledali pravdu, nám tu pravdu nedává. A u Heideggera to vypadá, jako kdyby nám ji skutečně dávalo. Bytí je jenom předpoklad pro to, abychom my sami, historický jev, studovali tu ... a kupříkladu je mým přesvědčením, že ... podívejte se: to nebyla záležitost seslání bytí (jak on tomu říká „Geschick des Seins“, že bytí nám tak říkajíc posílá určité tvůrčí možnosti). V čem spočívá bída dnešní doby po stránce filosofie? V TOM, ŽE FILOSOFIE UŽ NEMŮŽE TVOŘIT. Netvoří žádné koncepty. Co dnes je tvůrčí, je v oblasti ontické, tam se tvoří pořád nové vědecké a technické koncepty. Ale filosofie netvoří. Filosofie mlčí. Proč? Protože bytí přestalo posílat (úsměv). Bytí je konečné, je vyčerpáno. Ale vezměte si např. vztah mezi Platónem a Aristotelem. To přece není takový vztah, že by bytí něco poslalo. Jistěže poslalo. V platónské ideji. Ale v platónské ideji to poslalo zrovna tak Platónovi jako Aristotelovi. Platón sám se zkritizoval. A Aristotelés z toho vyvodil určité důsledky. To není tak, že bychom do té věci vůbec neviděli, že by se z nějaké temné hloubi pořád vysílalo nějaké tajemné záření.
(Může filosofie zaniknout? – přednáška 197x, z odpovědí v diskusi, rkp.; bez diskuse otištěno in: Filosofický časopis, roč. XXXVIII., 1990, č. 1-2, str. 3–20.)
vznik lístku: březen 2007
Hodnoty a (ne)skutečnost
Jan Patočka
(1946)
Počínám tam, kde 3. sešit končil. Polin v diskusi proti mé námitce, že jeho filosofie není filosofií akce, poněvadž povede k uvědomění libovolnosti toho, za čím akce jde, a tudíž k lhostejnosti vůči činu samému, řekl prostě, že čin jest vždy nejistý, děje se vždy na podkladě nejistoty. A uvedl příklad manželství. – Nejistota: ta by ještě šla, ale horší je jistota o tom, že hodnoty jsou neskutečné, že jim skutečnost může dát toliko naše jednání. V tom je totiž bludný kruh: rozhodnutí má se o něco opírat a to, oč se opře, bude závislé na tom, jak se rozhodneme! A dále: Je sice jisté, že mnoho činů, ba většina, se děje v nejistotě o hodnotách; ale přece si tuto nejistotu zastíráme, hledíme ji nevidět, i když je nám skoro evidentní, že jde o klam. To přece samo zase něco znamená. Člověk se chce o něco opřít; a není-li této opory, bude v nejistotách a v nouzi. Vidíme ostatně již ze zkušenosti, jak se lidé ustavičně opírají, ne-li jinak, aspoň o příklady, a objektivismus sám psychologicky se možná může vykládat právě jako výtvor této potřeby. Ale je nutno si aspoň klást otázku: jest tato potřeba v každém případě toliko dokument lidské slabosti, dokument oné libovůle, kterou odhaluje právě Polin, nebo jest za ní něco důsažnějšího a jest to index metafyzické otázky? – Naprostá libovůle zamezí také, je-li jednou uvědomena, aby se nevynořovali právě takoví tvůrčí duchové morální, kteří v minulosti byli autory kánonů morálních: duchové s vědomím poslání, a to kladného, zavazujícího. Možná budou Nietzscheové, ale nikoli Sókratové a Ježíšové, resp. Kierkegaardové.
23.11.46
(ex: Deník 23.XI.1946 – 29.V.1947 – přepis, 3173.)
vznik lístku: květen 2007