Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1942)

Herder nebyl hlava zvlášť hluboce spekulativní a existuje celá literatura o tom, jak nepochopil Kanta a nedorozuměl se s ním. Hlavní problém Kantův prošel mimo něj nepozorovaně, poněvadž ve svémn přímo vrozeném harmonismu Herder vůbec nezpozoroval, jaklý to rozum je při díle v práci moderní vědy a v celé úsilí osvícenském. Rozumí se, že také Herder je osvícencem v určitém, jasně definovaném smyslu: je pro přírodu, přirozenost jako základ lidského života a všeho zřízení; odmítá nadpřirozeno (až na některé ...) ...
(Dvojí rozum a příroda ..., in: 7331, Umění a čas I., Praha 2004, str. 91.)

Jan Patočka (1942)

Vzhledem k předchozímu bylo by nyní možno klást si otázku, zdali je vůbec možné Herdera počítat mezi osvícence, chybí-li mu hlavní pojem, charakteristický pro osvícenství – pojem střízlivého nespekulativního rozumu. Nesmíme však nyní zaSE zabíhat do zámezí a zařaďovat jej, kam nepatří, jako se již častěji stalo tím, že byl připojen kamsi k romantikům nebo aspoň k preromantikům typu Rousseauova.
Bylo by nesprávné říci, že Herder moderní rozum vůbec nezná a neuznává. Jeho úcta před moderní vědou nemá mezí. Nevidí však problém a bolest moderního rozumu, nebo považuje ji za překonánu snahami takového Leibnize: mezi rozumem střízlivým a spekulativním nezdá se být protiklad, nýbrž kontinuita, pozvolný přechod. V tom smyslu tedy Herder osvícenský problém přece jen zachycuje, a patří tak do jeho proudu. Je však něco vbíce: Herder má s osvícenstvím společnou frontu, společného protivníka. Tímto protivníkem jest, ať si to zní sebepodivněji, jde-li o bückeburského pastora a výmarského superintendenta, názor dogmatického křesťanství. Životní nálada, která se táhne Herderovým dílem, je veskrze pozitivní a harmonická. Smrt se svými děsy pro tohoto leibnizovce prostě neexistuje. Hřích nepostihuje lidskou přirozenost nijak základně a podstatně. Dogma o základním zlu a dědičném hříchu je mu absurdní, následkem toho odpadá i potřeba spásy, a proto i celá dimenze obratu a obnovy v duši lidské (nehledě k jistým závanům mysticismu, jež s celou touto strukturou u něho nemají souvislosti).
(Dvojí rozum a příroda ..., in: 7331, Umění a čas I., Praha 2004, str. 95.)

Pavel Kouba (2014)

Zásadní ontologická role ne-jsoucí, diferentní budoucnosti není přitom něčím, co by vzešlo z fenomenologického zaměření Patočkova myšlení. Patočka se v tom, jak ještě uvidíme, značně liší od Heideggerova pojetí vztahu mezi minulostí a budoucností, a má naopak v mnoha rysech blízko ke způsobu, jak budoucnost a její roli v časové povaze bytí chápe jiný český autor, Ladislav Hejdánek, který fenomenologická východiska nesdílí. /9/
Hejdánek uvažuje o budoucnosti v rámci obecné ontologie (či spíše její zamýšlené reformy, která zaměří naše myšlení na to, co není, a bude proto „meontologií“). Vztah k budoucnosti a s ním spjatá procesuálnost patří proto u Hejdánka k povaze skutečnosti samé a není jen – jako je tomu v našem textu u Jana Patočky – specifikou lidského bytí a způsobu, jak člověk bytí vůbec zakouší.
V celém svém díle rozvíjí Ladislav Hejdánek koncept budoucnosti jako ryzí nepředmětnosti, v níž má všechno skutečnost svůj pravý zdroj. Třebaže charaktzerizuje tuto ryzí či „absolutní“ budoucnost často podobně jako Patočka, nechápe ji jen v příkré opozici vůči jsoucnu, nýbrž snaží se především ukázat, že veškerá jsoucnost – rozumí se pravá jsoucnost, ne pouhé nahodilé vnější konglomeráty – je na tuto budoucnost odkázána.
Nemůžeme se zde pouštět do podrobnosti Hejdánkovy spletité a často zcela neprůhledné meontologie (v číslech 28 a 32 časopisu Reflexe je zachycena poslední větší diskuse kolem ní). Důležité v našem kontextu je, že Hejdánek na rozdíl od Patočky neklade důraz jenom na diferenci budoucnosti vůči přítomnému (minulému), nýbrž především na to, že jsoucno jakožto událost má celostní povahu, takže jeho přítomnost je vlastně tvořena z větší části ne-jsoucím. Skutečné, tj. dějící se jsoucno sjednocuje svými bytím to, co ještě není aktuální, s tím, co již není aktuální, takže obojí je v události stále při-tom, událost se od počátku do konce děje jako celá (neboli, jak to Hejdánek výstižně formuluje: už na počátku končí a na konci ještě počíná).3
Budoucnost je tedy ne-jsoucí, je to svého druhu „nic“, ale rozhodně není negativním protipólem reality, jak jsme viděli u Jana Patočky. Je naopak pozitivním pramenem, všeho skutečného dění; každá událost, říká Hejdánek, se děje „z moci absolutní budoucnosti, z moci a síly ryzí nepředmětnosti“.4 Nejprve tedy „je“ přicházející budoucnost, která si hledá událost, jež by ji zvnitřnila, zpředmětnila a posléze proměnila v minulost.
Budoucnost je to myšlena jako předchůdná, ještě neexistující, ale již působící; je to budoucnost v pravém slova smyslu stvořitelská, která teprve směřuje k ještě neexistující události a která – pokud takovou událost najde – jí může dát počátek. Událost musí tedy od budoucnosti dostat počátek, jejž si sama dát nemůže a jenž jí teprve propůjčí její /10/ vlastní budoucnost. Aby se však událost za této podmínky mohla sama uskutečňovat, musí mít ještě „nakloněnost k činu“, která jí musí být rovněž přidělena, jelikož událost sama zde ještě není. Tímto dvojitým aktem počíná dění události samé, která pak už své bytí sama aktivně vykonává a stává se tak jeho subjektem.
Jsme zde tedy svědky skutečného „stvoření z ničeho“ (totiž „z ryzí budoucnosti“), které není snadné myslet, natož si je představit. Motivace k této konstrukci je však zřejmá a má svůj věcný základ; a právě ve své motivaci se meontologické úvahy Ladislava Hejdánka stýkají s Patočkovým negativním platonismem a uvírají se navzdory všem rozdílům obdobným směrem.
Jejich hybnou silou je přesvědčení, že existují, slovy Hejdánkovými, „skutečné počátky, nepřevoditelné na nic aktuálně jsoucího ani ... v minulosti jsoucího“. Žádnou ze „složek“ události nesmíme tedy zbavit její počátečnosti, tzn. jejího budoucnostního charakteru, tím totiž, „že bychom se pokoušeli jakýmkoli způsobem je spojovat s něčím již dříve daným, již uskutečněným, již jsoucím“.5 Společný jmenovatel obou konceptů času tkví v tom, že tvořivost a vznik nového musí mít vlastní ryzí zdroj, musí mít, jak říká metaforicky Jan Patočka, charakter „příchodu shůry“ (Hejdánek by asi mluvil spíše o příchodu z „nitra“).
Vznik nového nemůže být tedy dílem věcí či bytostí, které svou minulost ve světě konfrontují s tím, co k nim ze světě přichází, a společně tak tvoří něco, co skutečně nelze redukovat na minulost žádné z nich. ...
(Přítomnost ve světě, in: Reflexe č. 45, 2013, str. 8–10.)

Pavel Kouba (2014)

Budoucnost je tu myšlena jako předchůdná, ještě neexistující, ale již působící; je to budoucnost v pravém slova smyslu /124/ stvořitelská, která teprve směřuje k ještě neexistující události a která – pokud takovou událost najde – jí může dát počátek. Událost musí tedy od budoucnosti dostat počátek, jejž si sama dát nemůže a jenž jí teprve propůjčí její vlastní budoucnost. Aby se však událost za této podmínky mohla sama uskutečňovat, musí mít ještě „nakloněnost k činu“, která jí musí být rovněž přidělena, jelikož událost sama zde ještě není. Tímto dvojitým aktem počíná dění události samé, která pak už své bytí sama aktivně vykonává a stává se jeho subjektem.
Jsme zde tedy svědky skutečného „stvoření z ničeho“ (totiž „z ryzí budoucnosti“), které není snadné myslet, natož si je představit. Motivace k této konstrukci je však zřejmá a má svůj věcný základ: a právě ve své motivaci se meontologické úvahy Ladislava Hejdánka stýkají s Patočkovým negativním platonismem a ubírají se navzdory všem rozdílům obdobným směrem.
Jejich hybnou silou je přesvědčení, že existují, slovy Hejdánkovými, „skutečné, opravdové počátky, nepřevoditelné na nic aktuálně jsoucího ani [ ... ] v minulosti jsoucího“. Žádnou ze „složek“ události nesmíme tedy zbavit její počátečnosti, tzn. jejího budoucnostního charakteru, tím totiž, „že bychom se pokoušeli jakýmkoli způsobem je spojovat s něčím již dříve daným, již uskutečněným, již jsoucím“.⁹¹ Společný jmenovatel obou konceptů času tkví v tom, že tvořivost a vznik nového musí mít vlastní ryzí zdroj, musí mít, jak říká metaforicky Jan Patočka, charakter „příchodu shůry“ (Hejdánek by asi mluvil spíše o příchodu z „nitra“).
Vznik nového nemůže být tedy dílem věcí či bytostí, které svou minulost ve světě konfrontují s tím, co k nim ze světa přichází, a společně tak tvoří něco, co skutečně nelze redukovat na minulost žádné z nich. Takové dílo se nemusí dařit, ale tam, kde se daří, k němu doopravdy patří charakter jakéhosi „příchodu shůry“, neboť vskutku vzniklo něco nového. Nevzniklo to však „z novosti“ a nevzniklo jenom něco „nového“: nakolik takové zdařilé setkání staví věci do jiné situace a dává minulosti svých účastníků nový význam, děje se tu právě něco podstatného. /125/ A jakožto podstatné je v žádném případě nelze oddělit od minulosti a toho, co už „je zde“.
Myslím, že potřeba zajistit pro novost nezávislý zdroj v síle „nepředmětna“ či „budoucna“, tedy v jakési „neodvoditelnosti samé“, nám spíše brání než pomáhá porozumět tomu, v čem vlastně spočívá výkon bytí těch, kteří se na časovém dění a jeho nezajištěné ob-nově podílejí.
(Čas a přítomnost ve světě, in: Život rozumění, Praha 2014, str. 122-125.)

Pavel Kouba (1996)

Nietzschův nihilismus je odmítnutím představy posledního základu či pravdy samé; rozlišování původního a odvozeného, pravého a nepravého se u něho odbývá vždy ve světě, a je tudíž obecně vzato „pohyblivé“, ale zároveň – na rozdíl od postmoderní „hry bez pravdy a původu“ – v dané situaci také nutné a opodstatněné. Rovněž bytí má ve světě různé významy: je bytím jsoucna a žádným „nic“, a zároveň je „zcela jiné“ než jsoucno a totožné s nicotou. U Nietzscheho však tyto významy nejsou spojeny v jednotu, ani se jednoduše nevylučují, ochovávají si oba svou platnost a podílejí se na teroetickém rozklenutí dvojznačného prostoru světa. Tuto dvojznačnost se snaží postihnout i Heidegger, jenž však pokládá za nutné myslet obě určení jako jednotu. Výsledná Heideggerova koncepce nihilismu má potom zvláštní charakter, jímž se prozatím vyznačuje i většina dalších kroků k dekonstrukci metafyziky: lze ji pokládat jak za pokus uchovat fundační strukturu v negativním modu, tak za pokus tuto strukturu negovat; obě řešení by však z hlediska Nietzscheho byla poslední, a tedy nihilistická.
(Heidegger a problém nihilismu, in: 7521, Praha 1996, s. 49.)