Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Pavel Kouba (1992)

U Nietzscheho samého je pojem metafyziky – jako ostatně naprostá většina jeho pojmů – značně rozkolísaný, nejdůležitější úlohu plní však nepochybně tam, kde má charakterizovat způsob myšlení, který chce Nietzsche jakoby zevnitř rozlomit: a v tomto významu rozumí Nietzsche metafyzikou morální výklad světa. Stále zřetelněji spatřuje celé své dílo – počínaje metafyzikou tragédie, přes radikální kritiku metafyzických konceptů vůbec, až k různým formám přitakání ne-morálnímu, otevřenému světu – jako boj proti jednoznačné polarizaci morálního vidění, které veškerý význam, všechnu krásu a každé tajemství ve světě odvozuje z jakéhosi posledního, ryzího a transcendentního „smyslu světa“.
Nietzsche spatřuje v tomto morálním výkladu projev slabosti, pokus vystoupit z enigmatického pole světa a spočinout v úlevném obecném přesvědčení, že svět jako celek má „poslední smysl“. Míra neotřesitelnosti tohoto „smyslu“ je pak dána mírou jeho neuchopitelnosti. Že se takový „smysl“ může ukázat nejen jako „ne-jsoucí“, nýbrž že se stále častěji ukazuje i jako prostě nejsoucí, vede posléze k hluboké krizi, k otřesu smyslu vůbec, neboť všechny dílčí formy smyslu byly již uvedeny v závislost na „smyslu“ posledním. Postupující nihilis/tická krize je tedy pro Nietzscheho přímým důsledkem metafyziky jakožto umělého dilematu mezi absolutním smyslem a absolutním nesmyslem, metafyziky jakožto neschopnosti žít se smyslem podmíněným, tj. vnitřně ohroženým nesmyslností, ale proto ještě ne nicotným. Nietzsche nalézá možné východisko v tom, že si přestaneme nutnost koexistence s nesmyslností zakrývat, že se naučíme chápat svět jako místo situovaného smyslu, jehož zrod, proměny a samozřejmě také zánik jsou výsledkem neustálého vnitřního napětí vůči nesmyslnosti. Přesněji řečeno: výsledkem napětí, jež vyplývá z možnosti, že nesmyslnost zastupuje jinou podobu smyslu. Přijetí této (neabsolutizované) nesmyslnosti nám umožní využít její osvobodivou sílu a odhalit na jejím rubu například vzácnost a plnou prožitelnost života, na niž cílí Nietzschova myšlenka věčného návratu.
(Nietzsche dnes, doslov k: Fr.Nietzsche, Radostná věda, Praha 1992, str. 272-3.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Pavel Kouba (2014)

Zásadní ontologická role ne-jsoucí, diferentní budoucnosti není přitom něčím, co by vzešlo z fenomenologického zaměření Patočkova myšlení. Patočka se v tom, jak ještě uvidíme, značně liší od Heideggerova pojetí vztahu mezi minulostí a budoucností, a má naopak v mnoha rysech blízko ke způsobu, jak budoucnost a její roli v časové povaze bytí chápe jiný český autor, Ladislav Hejdánek, který fenomenologická východiska nesdílí. /9/
Hejdánek uvažuje o budoucnosti v rámci obecné ontologie (či spíše její zamýšlené reformy, která zaměří naše myšlení na to, co není, a bude proto „meontologií“). Vztah k budoucnosti a s ním spjatá procesuálnost patří proto u Hejdánka k povaze skutečnosti samé a není jen – jako je tomu v našem textu u Jana Patočky – specifikou lidského bytí a způsobu, jak člověk bytí vůbec zakouší.
V celém svém díle rozvíjí Ladislav Hejdánek koncept budoucnosti jako ryzí nepředmětnosti, v níž má všechno skutečnost svůj pravý zdroj. Třebaže charaktzerizuje tuto ryzí či „absolutní“ budoucnost často podobně jako Patočka, nechápe ji jen v příkré opozici vůči jsoucnu, nýbrž snaží se především ukázat, že veškerá jsoucnost – rozumí se pravá jsoucnost, ne pouhé nahodilé vnější konglomeráty – je na tuto budoucnost odkázána.
Nemůžeme se zde pouštět do podrobnosti Hejdánkovy spletité a často zcela neprůhledné meontologie (v číslech 28 a 32 časopisu Reflexe je zachycena poslední větší diskuse kolem ní). Důležité v našem kontextu je, že Hejdánek na rozdíl od Patočky neklade důraz jenom na diferenci budoucnosti vůči přítomnému (minulému), nýbrž především na to, že jsoucno jakožto událost má celostní povahu, takže jeho přítomnost je vlastně tvořena z větší části ne-jsoucím. Skutečné, tj. dějící se jsoucno sjednocuje svými bytím to, co ještě není aktuální, s tím, co již není aktuální, takže obojí je v události stále při-tom, událost se od počátku do konce děje jako celá (neboli, jak to Hejdánek výstižně formuluje: už na počátku končí a na konci ještě počíná).3
Budoucnost je tedy ne-jsoucí, je to svého druhu „nic“, ale rozhodně není negativním protipólem reality, jak jsme viděli u Jana Patočky. Je naopak pozitivním pramenem, všeho skutečného dění; každá událost, říká Hejdánek, se děje „z moci absolutní budoucnosti, z moci a síly ryzí nepředmětnosti“.4 Nejprve tedy „je“ přicházející budoucnost, která si hledá událost, jež by ji zvnitřnila, zpředmětnila a posléze proměnila v minulost.
Budoucnost je to myšlena jako předchůdná, ještě neexistující, ale již působící; je to budoucnost v pravém slova smyslu stvořitelská, která teprve směřuje k ještě neexistující události a která – pokud takovou událost najde – jí může dát počátek. Událost musí tedy od budoucnosti dostat počátek, jejž si sama dát nemůže a jenž jí teprve propůjčí její /10/ vlastní budoucnost. Aby se však událost za této podmínky mohla sama uskutečňovat, musí mít ještě „nakloněnost k činu“, která jí musí být rovněž přidělena, jelikož událost sama zde ještě není. Tímto dvojitým aktem počíná dění události samé, která pak už své bytí sama aktivně vykonává a stává se tak jeho subjektem.
Jsme zde tedy svědky skutečného „stvoření z ničeho“ (totiž „z ryzí budoucnosti“), které není snadné myslet, natož si je představit. Motivace k této konstrukci je však zřejmá a má svůj věcný základ; a právě ve své motivaci se meontologické úvahy Ladislava Hejdánka stýkají s Patočkovým negativním platonismem a uvírají se navzdory všem rozdílům obdobným směrem.
Jejich hybnou silou je přesvědčení, že existují, slovy Hejdánkovými, „skutečné počátky, nepřevoditelné na nic aktuálně jsoucího ani ... v minulosti jsoucího“. Žádnou ze „složek“ události nesmíme tedy zbavit její počátečnosti, tzn. jejího budoucnostního charakteru, tím totiž, „že bychom se pokoušeli jakýmkoli způsobem je spojovat s něčím již dříve daným, již uskutečněným, již jsoucím“.5 Společný jmenovatel obou konceptů času tkví v tom, že tvořivost a vznik nového musí mít vlastní ryzí zdroj, musí mít, jak říká metaforicky Jan Patočka, charakter „příchodu shůry“ (Hejdánek by asi mluvil spíše o příchodu z „nitra“).
Vznik nového nemůže být tedy dílem věcí či bytostí, které svou minulost ve světě konfrontují s tím, co k nim ze světě přichází, a společně tak tvoří něco, co skutečně nelze redukovat na minulost žádné z nich. ...
(Přítomnost ve světě, in: Reflexe č. 45, 2013, str. 8–10.)

Pavel Kouba (2014)

Budoucnost je tu myšlena jako předchůdná, ještě neexistující, ale již působící; je to budoucnost v pravém slova smyslu /124/ stvořitelská, která teprve směřuje k ještě neexistující události a která – pokud takovou událost najde – jí může dát počátek. Událost musí tedy od budoucnosti dostat počátek, jejž si sama dát nemůže a jenž jí teprve propůjčí její vlastní budoucnost. Aby se však událost za této podmínky mohla sama uskutečňovat, musí mít ještě „nakloněnost k činu“, která jí musí být rovněž přidělena, jelikož událost sama zde ještě není. Tímto dvojitým aktem počíná dění události samé, která pak už své bytí sama aktivně vykonává a stává se jeho subjektem.
Jsme zde tedy svědky skutečného „stvoření z ničeho“ (totiž „z ryzí budoucnosti“), které není snadné myslet, natož si je představit. Motivace k této konstrukci je však zřejmá a má svůj věcný základ: a právě ve své motivaci se meontologické úvahy Ladislava Hejdánka stýkají s Patočkovým negativním platonismem a ubírají se navzdory všem rozdílům obdobným směrem.
Jejich hybnou silou je přesvědčení, že existují, slovy Hejdánkovými, „skutečné, opravdové počátky, nepřevoditelné na nic aktuálně jsoucího ani [ ... ] v minulosti jsoucího“. Žádnou ze „složek“ události nesmíme tedy zbavit její počátečnosti, tzn. jejího budoucnostního charakteru, tím totiž, „že bychom se pokoušeli jakýmkoli způsobem je spojovat s něčím již dříve daným, již uskutečněným, již jsoucím“.⁹¹ Společný jmenovatel obou konceptů času tkví v tom, že tvořivost a vznik nového musí mít vlastní ryzí zdroj, musí mít, jak říká metaforicky Jan Patočka, charakter „příchodu shůry“ (Hejdánek by asi mluvil spíše o příchodu z „nitra“).
Vznik nového nemůže být tedy dílem věcí či bytostí, které svou minulost ve světě konfrontují s tím, co k nim ze světa přichází, a společně tak tvoří něco, co skutečně nelze redukovat na minulost žádné z nich. Takové dílo se nemusí dařit, ale tam, kde se daří, k němu doopravdy patří charakter jakéhosi „příchodu shůry“, neboť vskutku vzniklo něco nového. Nevzniklo to však „z novosti“ a nevzniklo jenom něco „nového“: nakolik takové zdařilé setkání staví věci do jiné situace a dává minulosti svých účastníků nový význam, děje se tu právě něco podstatného. /125/ A jakožto podstatné je v žádném případě nelze oddělit od minulosti a toho, co už „je zde“.
Myslím, že potřeba zajistit pro novost nezávislý zdroj v síle „nepředmětna“ či „budoucna“, tedy v jakési „neodvoditelnosti samé“, nám spíše brání než pomáhá porozumět tomu, v čem vlastně spočívá výkon bytí těch, kteří se na časovém dění a jeho nezajištěné ob-nově podílejí.
(Čas a přítomnost ve světě, in: Život rozumění, Praha 2014, str. 122-125.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Staří Řekové měli své „hrdiny“, své vynikající vzory, ale neupírali jim lidskost ani lidské vady; oni neupírali lidské vady ani svým bohům. Křesťané se postupně navykli kanonizovat své svaté, jako by žádných chyb téměř neměli. Romantismus obnovil chápání hrdinů (a jejich „uctívání“), aniž by popíral nebo zastíral jejich nedostatky, protože se soustřeďoval na jejich přednosti, jejich vynikající vlastnosti. Cynik Oscar Wilde pak prohlásil, že „dříve jsme kanonizovali své hrdiny, zatímco moderní metodou je vulgarizovat je“.
(Písek, 130219-1.)