Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Pavel Kouba (2014)

Budoucnost je tu myšlena jako předchůdná, ještě neexistující, ale již působící; je to budoucnost v pravém slova smyslu /124/ stvořitelská, která teprve směřuje k ještě neexistující události a která – pokud takovou událost najde – jí může dát počátek. Událost musí tedy od budoucnosti dostat počátek, jejž si sama dát nemůže a jenž jí teprve propůjčí její vlastní budoucnost. Aby se však událost za této podmínky mohla sama uskutečňovat, musí mít ještě „nakloněnost k činu“, která jí musí být rovněž přidělena, jelikož událost sama zde ještě není. Tímto dvojitým aktem počíná dění události samé, která pak už své bytí sama aktivně vykonává a stává se jeho subjektem.
Jsme zde tedy svědky skutečného „stvoření z ničeho“ (totiž „z ryzí budoucnosti“), které není snadné myslet, natož si je představit. Motivace k této konstrukci je však zřejmá a má svůj věcný základ: a právě ve své motivaci se meontologické úvahy Ladislava Hejdánka stýkají s Patočkovým negativním platonismem a ubírají se navzdory všem rozdílům obdobným směrem.
Jejich hybnou silou je přesvědčení, že existují, slovy Hejdánkovými, „skutečné, opravdové počátky, nepřevoditelné na nic aktuálně jsoucího ani [ ... ] v minulosti jsoucího“. Žádnou ze „složek“ události nesmíme tedy zbavit její počátečnosti, tzn. jejího budoucnostního charakteru, tím totiž, „že bychom se pokoušeli jakýmkoli způsobem je spojovat s něčím již dříve daným, již uskutečněným, již jsoucím“.⁹¹ Společný jmenovatel obou konceptů času tkví v tom, že tvořivost a vznik nového musí mít vlastní ryzí zdroj, musí mít, jak říká metaforicky Jan Patočka, charakter „příchodu shůry“ (Hejdánek by asi mluvil spíše o příchodu z „nitra“).
Vznik nového nemůže být tedy dílem věcí či bytostí, které svou minulost ve světě konfrontují s tím, co k nim ze světa přichází, a společně tak tvoří něco, co skutečně nelze redukovat na minulost žádné z nich. Takové dílo se nemusí dařit, ale tam, kde se daří, k němu doopravdy patří charakter jakéhosi „příchodu shůry“, neboť vskutku vzniklo něco nového. Nevzniklo to však „z novosti“ a nevzniklo jenom něco „nového“: nakolik takové zdařilé setkání staví věci do jiné situace a dává minulosti svých účastníků nový význam, děje se tu právě něco podstatného. /125/ A jakožto podstatné je v žádném případě nelze oddělit od minulosti a toho, co už „je zde“.
Myslím, že potřeba zajistit pro novost nezávislý zdroj v síle „nepředmětna“ či „budoucna“, tedy v jakési „neodvoditelnosti samé“, nám spíše brání než pomáhá porozumět tomu, v čem vlastně spočívá výkon bytí těch, kteří se na časovém dění a jeho nezajištěné ob-nově podílejí.
(Čas a přítomnost ve světě, in: Život rozumění, Praha 2014, str. 122-125.)

Pavel Kouba (1996)

Nietzschův nihilismus je odmítnutím představy posledního základu či pravdy samé; rozlišování původního a odvozeného, pravého a nepravého se u něho odbývá vždy ve světě, a je tudíž obecně vzato „pohyblivé“, ale zároveň – na rozdíl od postmoderní „hry bez pravdy a původu“ – v dané situaci také nutné a opodstatněné. Rovněž bytí má ve světě různé významy: je bytím jsoucna a žádným „nic“, a zároveň je „zcela jiné“ než jsoucno a totožné s nicotou. U Nietzscheho však tyto významy nejsou spojeny v jednotu, ani se jednoduše nevylučují, ochovávají si oba svou platnost a podílejí se na teroetickém rozklenutí dvojznačného prostoru světa. Tuto dvojznačnost se snaží postihnout i Heidegger, jenž však pokládá za nutné myslet obě určení jako jednotu. Výsledná Heideggerova koncepce nihilismu má potom zvláštní charakter, jímž se prozatím vyznačuje i většina dalších kroků k dekonstrukci metafyziky: lze ji pokládat jak za pokus uchovat fundační strukturu v negativním modu, tak za pokus tuto strukturu negovat; obě řešení by však z hlediska Nietzscheho byla poslední, a tedy nihilistická.
(Heidegger a problém nihilismu, in: 7521, Praha 1996, s. 49.)

Pavel Kouba (2001)

Bude tedy třeba položit si znovu otázku, proč se vlastně tradiční ontologické úvahy ustavičně vracejí právě k přítomnosti, zda to není ještě v jiném smyslu, než že chápou jsoucno s ohledem na jeden časový modus, nebo že se snaží najít přítomnost absolutně celistvou a jednoduchou. Je za preferováním přítomnosti jen poměrně primitivní a lehce průhledný omyl? Tkví vlastní problém v orientaci na přítomnost, nebo v pojetí toho, co znamená být „přítomný“, tj. „při-tom“? Neskrývá se za předností přítomnosti tajemství její vnitřní strukturovanosti, k němuž nelze proniknout, chápeme-li přítomnost pouze jako „prostřední“ ze tří časových dimenzí, vyhraženou „zpřítomňování jsoucna“? Kdyby se podařilo pochopit významovou podvojnost, která je v pojmu pří-tomnosti nutně obsažena, tzn. kdybychom přestali přítomnost ztotožňovat s jednoduchou daností, zahlédli bychom možná, že tradiční zaměření na přítomnost má své věcné oprávnění. Vzhledem k tomu, že v přítomnosti trávíme konec konců celý život, stálo by za to se této otázce zevrubněji věnovat.
(Smysl konečnosti, zatím rkp., str. 126.)

Pavel Kouba (1991)

Patočka se tedy snaží řešit situaci, která nastala po pádu kantovského, morálního boha, kdy je třeba se rozhodnout, zda je vše zůstaveno svévoli lidského subjektu, nebo zda je možné myslet celkový smysl novým, „ne-předmětným“, „ne-jsoucím“ způsobem. Patočka se rozhodně staví za možnost druhou, vykládá – v souladu s Heideggerovými přednáškami ze 40. let – Nietzscheho jako nejzazší výboj metafyziky, který absolutizuje tělesný subjekt, manipulaci a vládu síly, a staví proti tomu konečný, ne-existující, a tudíž také neotřesitelný smysl bytí.
(Doslov, in: Jan Patočka, Tři studie o Masarykovi, Praha 1991, str. 129.)

Pavel Kouba (1992)

Ve své knize Sein, Wahrheit, Welt (1958) se Fink pokusil rozvinout nový pojem fenomenalisty, která by nebyla vázána jen na lidský subjekt. Zjevování nelze od jsoucna oddělit, je výkonem jeho bytí; není možné uvažovat o jsoucnu, které nejprve jest, a teprve potom se jeví. Základem takové=ho zjevování není žádná nitrosvětská realita, ani představující subjekt, ale ani vyskytující se věc; zjevování v tomto smyslu (Vorschein) je rovněž třeba myslet ze světa, světa jakožto krajiny rozdílů, do níž jednotlivé jsoucno vchází, v níž se projevuje, zviditelňuje a ukazuje jiným jsoucnům. Zjevnost člověku, lidskému představování a poznávání (Anschein) je pouze jedním modem fenomenality, který vzhledem k prvnímu modu není nutný. Obojímu typu jevení však předchází svět, tj. krajina situace, která věci a lidi spojuje i odděluje, která každému jsoucnu „dává prostor a nechává čas“. Pohyb zjevování se odbývá v prostoro-času světa, který objímá jak jasnou sféru individuace, tak temnou noc beztvarého základu, do níž jsoucno opět zapadá.
Základními kategoriemi tohoto kosmologického pojetí světa se zabývá již jedna z Finkových prvních poválečných prací, ...
(Finkova fenomenologie světa, in: 6682, Eugen Fink, Oáza štěstí, 1992, str. 58.)