Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka
Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Zjevování (jevení)
Pavel Kouba
(1992)
Ve své knize Sein, Wahrheit, Welt (1958) se Fink pokusil rozvinout nový pojem fenomenalisty, která by nebyla vázána jen na lidský subjekt. Zjevování nelze od jsoucna oddělit, je výkonem jeho bytí; není možné uvažovat o jsoucnu, které nejprve jest, a teprve potom se jeví. Základem takové=ho zjevování není žádná nitrosvětská realita, ani představující subjekt, ale ani vyskytující se věc; zjevování v tomto smyslu (Vorschein) je rovněž třeba myslet ze světa, světa jakožto krajiny rozdílů, do níž jednotlivé jsoucno vchází, v níž se projevuje, zviditelňuje a ukazuje jiným jsoucnům. Zjevnost člověku, lidskému představování a poznávání (Anschein) je pouze jedním modem fenomenality, který vzhledem k prvnímu modu není nutný. Obojímu typu jevení však předchází svět, tj. krajina situace, která věci a lidi spojuje i odděluje, která každému jsoucnu „dává prostor a nechává čas“. Pohyb zjevování se odbývá v prostoro-času světa, který objímá jak jasnou sféru individuace, tak temnou noc beztvarého základu, do níž jsoucno opět zapadá.
Základními kategoriemi tohoto kosmologického pojetí světa se zabývá již jedna z Finkových prvních poválečných prací, ...
(Finkova fenomenologie světa, in: 6682, Eugen Fink, Oáza štěstí, 1992, str. 58.)
vznik lístku: březen 2008
Nekonečné (-nečno)
Ladislav Hejdánek
(2011)
Pokud uvážíme původní význam slova „ne-konečný“ (tedy: bez konce) i z jiné strany, než bývá zvykem, můžeme dospět k pozoruhodnému závěru: nemusí jít o to, že „něco“ nemá konec ve směru pokračování dál a dál, nýbrž že nemá žádný „konec“ na opačném „konci“, totiž na začátku. Jinak řečeno, že nemá žádný počátek, že je „bez počátku“. A o čem vůbec lze říci, že je „bez počátku“? Pro nejstarší řecké filosofy byl „počátek“, arché, jedním z velkých filosofických témat; podle nejstarší ho myšlenkového uchopení je počátek to, z čeho všechno pochází, z čeho všechno vzniká – a zároveň tím, do čeho všechno zaniká. To bylo ovšem ještě v době, kdy ve filosofii nepřevládlo „geometrické“ myšlení resp. kdy nebyl marginalizován či vůbec vytěsněn časový aspekt. Něco jiného je geometrické pojetí třeba přímky, jejíž oba „konce“ jsou v nekonečnu, což znamená, že ta přímka vlastně vůbec žádné konce nemá (a pokud by je přece jen v nějakém „nekonečnu“ měla, byly by takovými konci oba zároveň a spolu). Jakmile však transponujeme tuto problematiku (včetně problému „konců“, eventuelně „nekonečnosti“) do časového „prostředí“, negace „konce“ na počátku znamená něco naprosto jiného než negace „konců“ na konci, tj. v závěru. Právě to snad umožňuje chápat něco na první pohled absurdního, totiž že před počátkem události lze hledat jako její původ něco „nekonečného“.
(Písek, 110408-2.)
vznik lístku: duben 2011