Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka
Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Zjevování (jevení)
Pavel Kouba
(1992)
Ve své knize Sein, Wahrheit, Welt (1958) se Fink pokusil rozvinout nový pojem fenomenalisty, která by nebyla vázána jen na lidský subjekt. Zjevování nelze od jsoucna oddělit, je výkonem jeho bytí; není možné uvažovat o jsoucnu, které nejprve jest, a teprve potom se jeví. Základem takové=ho zjevování není žádná nitrosvětská realita, ani představující subjekt, ale ani vyskytující se věc; zjevování v tomto smyslu (Vorschein) je rovněž třeba myslet ze světa, světa jakožto krajiny rozdílů, do níž jednotlivé jsoucno vchází, v níž se projevuje, zviditelňuje a ukazuje jiným jsoucnům. Zjevnost člověku, lidskému představování a poznávání (Anschein) je pouze jedním modem fenomenality, který vzhledem k prvnímu modu není nutný. Obojímu typu jevení však předchází svět, tj. krajina situace, která věci a lidi spojuje i odděluje, která každému jsoucnu „dává prostor a nechává čas“. Pohyb zjevování se odbývá v prostoro-času světa, který objímá jak jasnou sféru individuace, tak temnou noc beztvarého základu, do níž jsoucno opět zapadá.
Základními kategoriemi tohoto kosmologického pojetí světa se zabývá již jedna z Finkových prvních poválečných prací, ...
(Finkova fenomenologie světa, in: 6682, Eugen Fink, Oáza štěstí, 1992, str. 58.)
vznik lístku: březen 2008
Myšlení jako výkon subjektu myslícího | Nemyslíme zatím ještě?
Ladislav Hejdánek
(2014)
Heidegger ve svých přednáškách „Co znamená myslet?“ opakovaně trvá na tom, že „ještě nemyslíme“, a opakovaně zdůrazňuje, že to je mimořádně povážlivá skutečnost. Chtěl bych tomu rozumět v tom smyslu, že to, co lidé až dosud provádějí, když „myslí“ (a mají dojem, že myslí), není ještě to pravé myšlení, před jehož úkolem ještě stále lidstvo stojí. Říkat o nepravém, nesprávném myšlení, že to není vůbec žádné myšlení, je sice poněkud zvláštní a podivné, neboť to odporuje běžnému zvyku, kdy vady a chyby nějakého lidského výkonu nebereme jako důvod pro popírání výkonu samého – vždyť „chybami se člověk učí“, jak říká dávné úsloví. A učit se nějaké práci přece můžeme jen tak, že ji začneme dělat, nikoli že děláme ty chyby v nějaké docela odlišné činnosti. Jestliže Heidegger sám užívá přirovnání myšlení k plavání, je zcela zřejmé, že tomu, kde ještě nikdy neplaval, toho skok do proudu moc neřekne, protože se asi dříve utopí. Učit se plavat je sice ovšem možno pouze ve vodě (nemusí to hned být velký proud), ale nesprávné či nedokonalé plavání si můžeme opravit a vylepšit jen tak, že vskutku plaveme, tj. že jsme ve vodě, ale že jsme plavat už začali, takže jsme se hned neutopili. Ovšem v případě myšlení nejde o to, že bychom byli (i se svými neohrabanými myšlenkovými „pohyby“) do nějakého dravého „proudu“ hozeni na pospas svému nedokonalému umění nebo neumění „plavat“ (ostatně i v kartezianismu „myšlení“ není žádný proud, natož dravý, nýbrž něco nehybného, totiž substance!), ale zdrojem veškerého „pohybu“ jsme přece my sami. A pokud tedy ve svém usilovném „plavání“ utoneme, že to výsledek naší činnosti, nikoli nějakého sebetiššího nebo sebedravějšího proudu myšlení kolem nás.
(Písek, 141012-1.)
vznik lístku: říjen 2014