Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Pierre Teilhard de Chardin (1950)

Na dosud trvajícím, konstruktivním a plodném sporu neodarwinistů s neolamarckovci v oblasti biologie stojí za povšimnutí, že dnes obě školy spontánně a ve vzájemné shodě postulují existenci nějaké energie nebo dynamismu, bez něhož by evoluční mechanismy, tak jak si je představují, zůstaly osudově nehybné – jako motor, kterému jsme zapomněli dodat benzín. – A není tomu vskutku tak, že ať už k přeměně druhů dochází zvnějšku (přirozeným výběrem) nebo zevnitř (invencí), v obojím případě si nut/121/ně představujeme, že v srdci oživené bytosti existuje určitá polarizace či preference ve prospěch „přežití“, ne-li dokonce „superžití“? Na zcela lhostejnou či netečnou živou hmotu by žádný podnět prostředí ani žádná hra velkých čísel nemohly mít sebemenší vliv. Podobně jako rozpínání vesmíru (připustíme-i je …) předpokládá, jako důsledek výbuchu „prvotního atomu“, určitou odstředivou reakci hmotných částic, rozvoj biosféry (a němž zato nepochybujeme) vyžaduje existenci určitého prvořadého a v průběhu věků stále víc se prosazujícího evolučního tlaku.
Bylo by naivní snažit se dát tomuto „evolučnímu tlaku“, který je základním zdrojem veškerého vitálního pohybu, nějakou definitivní podobu, platnou pro všechny roviny biogeneze. Nepochybné však je, že od bodu myšlení, tj. v rovině člověka, dochází k jeho „psychizaci“. Nabývá jasné a důvěrně známé formy: nazýváme ho prostě chuť žít.
Chuť žít …
V posledních dvanácti letech cítím potřebu v každé své přednášce, v každém článku, kdy hovořím o člověku, zdůrazňovat životně důležitou (byť stále ještě skoro zcela opomíjenou) roli této základní energie čím dále naléhavěji. Bez ní by ani …
(Fenomén křesťanství, in: 5806, Jak věřím, Praha 1997, str. 120-21.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Víra (v kosmickém smyslu) je záležitostí orientace v čase, přesněji orientace ve světě, chápaném jako děj, mnoho dějů, mnoho událostí, do nichž se můžeme, máme a musíme v rámci svých možností zapojit, zaplést, vmísit. (Tady by bylo ještě na místě připomenout, že ta část „světa, do které se můžeme nebo máme nějak „vměšovat“, se nesmí pro nás stát pouhým naším osvětím, resp. že musíme vždy znovu dbát na to, aby se naším osvětím nestávala.) Úroveň této orientace je úzce spjata s úrovní subjektu, který se ve světě nějak orientuje (musí orientovat), ale není touto druhou úrovní naprosto jednoznačně determinována. Ani míra nedeterminovanosti (tj. kontingence) takové orientace neodpovídá zcela úrovni příslušných subjektů (jsoucen, pravých událostí), ale je relativně vyšší na nejnižších úrovních, pak výrazně klesá, ale po vzniku organismů (živých bytostí) zase postupně stoupá, a pak už většinou ve shodě s mírou složitosti organismu (řečeno s Teilhardem, s mírou centro-komplikovanosti). Proto je třeba zjistit, jaký je vlastně vztah mezi reaktibilitou subjektů různých úrovní na jedné straně a jejich orientací (resp. orientovaností) v nejbližším i vzdálenějším okolí (v okolním jejich „světě“); na první pohled se zdá být zřejmé, že nejde o prostou paralelnost, ale že vztah mezi obojím je značně komplikovaný. Objev tzv. slabé a silné síly (možná slabých a silných sil) na subatomární úrovni se zdá nasvědčovat tomu, že na těchto nejnižších úrovních (jak daleko zatím dohlížíme) určitá reaktibilita pravděpodobně je (nebo může být) nejen velmi silná vůči nejbližším okolním „jsoucnům-událostem“, ale že může za určitých okolností postupně růst a stávat se významnou, zatímco silná síla může být velmi mocné, ale s krátkým dosahem, takže s distancí rychle slábne a dále už se jeví jako nevýznamná. To nepochybně úzce souvisí s možností kontingentních situací a s jejich využíváním nebo uplatňováním, které může na nejnižších úrovních být velmi různorodé až chaotické, zatímco pak musí následovat několik rovin, na nichž tato různorodost až chaotičnost musí být nějak omezena a jakoby „ovládnuta“ (tzv. „zákonitostmi“), ovšem právě proto, aby se jisté druhy či formy kontingence mohly stát základem a východiskem nejrůznějších typů „novosti“ (nepředvídatelnosti, nerozhodnutelnosti, nekalkulovatelnosti atd.), které jsou – právě díky oněm rovinám jakoby potlačené chaotičnosti – schopny navazovat na dřívější „novosti“ a tak nezačínat vždycky znovu ab initio, tj. které tak uvolňují cestu „vývoji“ nejrůznějších typů.
(Písek, 070413-1.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Termín „idea“ zakotvil nadlouho nejen do vědomí filosofů (a dokonce obecného povědomí), ale i do takřka již nepostradatelné slovní zásoby v nejrůznějších jazycích (pochopitelně nějak Evropou poznamenaných), ale bohužel také v mnoha málo spolu slučitelných významech. K nejstaršímu filosofickému použití ovšem došlo pod praporem maximální „objektivizace“, tedy zpředmětnění: „idea“ byla pojata jako neproměnné, a tedy dokonalé, ba nejvyšší jsoucno, tedy jako – jak se říkalo později – pozitivní jsoucno. Patočka v jednu dobu uvažoval o možnostech počítat s „ideou“ jako s „negativním“ jsoucnem, ale napsal několik menších textů a také jen poznámek k úvahám o tzv. negativním platonismu. To byl – aspoň pro mne – dobrý start k několika dalším krokům. V Platónově Timaiovi najdeme docela logickou konstrukci, která ukazuje na důležitost jakéhosi božského řemeslníka (demiurga), který vytváří skutečnosti tím, že ideje otiskuje jako nějaké formičky do beztvarého toku, v němž onen otisk nějaký čas podrží svůj tvar, než zase zmizí. Ideje samy však zůstávají nehybné a beze změny (a pasivní), ale může jich být použito znovu a znovu. Už Aristotelés toho demiurga kritizoval jako mýtus (tedy jako „nevědeckost“). Nabízí se tedy jiné pojetí: proč má nějaký „řemeslník“ používat „idejí“ jako pouhého materiálu či spíše prostředku, nástroje, když můžeme samy ideje pojmout jako hybné, aktivní, činné? Pak by tu ovšem před námi stále otázka, je-li tato aktivita jednotlivých idejí (původně na sobě nezávislých a spolu nekomunikujících, ačkoli – jak demiurg rozpoznává – některé je při otiskování možno kombinovat, zatímco jiné naprosto nikoli) ještě nějak koordinována, řízena, plánována – snad nějakými „super-ideami“ (či dokonce jen jednou jedinou? – u Platóna přece existovala jistá hierarchie a idea „dobra“ byla chápána jako „ta nejvyšší“). Pokud tedy takovou jakousi „primární“, předběžnou koordinaci předpokládat nebudeme, musíme počítat s tím, že „ideje“ samy aktivně přicházejí prostě „nahodile“. Ale to může být také náš omyl; pokud tato zdánlivá „nahodilost“ má přece jenom nějaký „smysl“, nemusí tento smysl být dán předem, ale může se rozvíjen a postupně být respektován a s větším nebo menším „umem“ uskutečňován nikoli „nahodile“, ale – řekněme – „kontingentně“ (napadavě, tj. že nás „napadají“ jako „nápady“). To pak můžeme docela dobře skloubit s oním „přicházením“ idejí z budoucnosti (čemuž dávám přednost před přicházením z „negativity“ či přímo z „nicoty“). Právě takto jsem byl doveden k myšlence „adventivnosti“ jako vhodnějšího pojmenování; a dobře to umožňuje i ono odlišení „skutečných“, byť „nereálných“, tj. ještě nerealizovaných, neuskutečněných idejí od pouhých skutečných, uskutečněných „nahodilostí“ (což je ovšem trochu rozpor: jak by vůbec mohlo k nějakému uskutečňování „opravdových“ nahodilostí docházet?).
(Písek, 100919-4.)

Pierre Teilhard de Chardin (1927)

Růst nám připadá tak přirozené, že nás obvykle ani nenapadne odlišovat od naší činnosti ty síly, které ji živí, nebo okolnosti, jež napomáhají jejímu úspěchu. A přece „quid habes quod non accepisti?“ (co máš, co bys nebyl obdržel?)19 život podstupujeme právě tak jako smrt, ne-li v míře ještě větší.
Pronikněme do nejtajnějších oblastí nás samých! Zkoumejme naše bytí ze všech stran! Trpělivě se snažme vnímat oceán sil, jimž jsme podrobeni a jimiž je náš růst jajkoby prosáknut. Je to blahodárné duchovní cvičení: neboť hloubka a všestrannost našich závislostí bude vytvářet důvěrnou skrytost našeho spojení s Bohem.
(Božské prostředí, in: Chuť žít, Praha 1970, str.

Pierre Teilhard de Chardin ()

.. Ale tak jako každé jiné věci na světě, lze i buňce porozumět (to jest zařadit ji do koherentního systému vesmíru) jen tak, že ji zasadíme mezi budoucnost a minulost, do nějaké evoluční linie. Mnoho jsme se zabývali jejími diferenciacemi, jejím rozvojem. Teď však bude třeba soustředit zkoumání na její počátky, to jest na kořeny, jimiž tkví v neorganickém, chceme-li skutečně postihnout pravou podstatu její novosti.
V rozporu s tím, čemu nás zkušenost naučila ve všech ostatních oblastech, jsme si příliš zvykli, anebo jsme se jen smířili s tím, že buňku vidíme jako předmět, který nemá předchůdce. Podívejme se, čím se stane, budeme-li s ní zacházet jak se patří, jako s věcí zároveň dlouho připravenou i hluboce původní, to jest jako s věcí, která se zrodila.
(6663, Vesmír a lidstvo, Praha 1990, str. 70.)