Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

René Descartes (1629, 1641)

… Prostřednictvím této ideje se mi slunce jeví jako velmi malé. Druhá je však vzata z astronomických výpočtů, tj. vyvinul jsem ji z pojmů mně vrozených, nebo jsem ji vytvořil nějakým jiným způsobem. Podle ní se slunce jeví několikrát větší než země. Obě ideje se ovšem nemohou podobat témuž slunci, existujícímu mimo mne. A rozum, mě přesvědčuje, že ta idea je slunci nejméně podobná, která se co nejbezprostředněji z něho samého vyřinula.
To vše dostatečně dakazuje, že až dosud nikoliv bezpečný soud, ale pouze slepý popud mě přivedl k víře, že existují nějaké věci ode mne odlišné, jež vysílají do mne ideje nebo své obrazy prostřednictvím smyslových orgánů nebo nějakým jiným způsobem.
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)

René Descartes (1629, 1641)

A tu přirozené světlo nám jasně ukazuje, že v celé působící příčině musí být nejméně tolik reality, koklik je jí v účinku této příčiny. Odkudpak by mohl účinek nabrat svou realitu než od své příčiny? A jak by mohla příčina poskytnout realitu svému účinku, kdyby jí sama neměla?
Z toho pak plyne, že nemůže něco vzniknout z ničeho, ani také to, co je dokonalejší, tj. co má v sobě více reality, nemůže vzniknout z toho, co jí má méně. A tato pravda je jasná a zřwetelná nejen u těch účinků, jejichž realita ja aktuální neboli formální, ale také u idejí, u nichž jde jen o realitu objektivní, tj. není možné např., aby kámen, který dříve neexistoval, nyní začal existovat, kdyby nebyl vytvořen věcí, v níž je obsaženo buď formálně, nebo eminentně to všechno, co se vkládá do kamene. …
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Základní problémem tzv. determinismu je vyjasnění toho, jak může něco, např. „A“, určit, determinovat, kauzálně ovlivnit atd. něco jiného, tedy naoř. „B“. Lze to také formulovat jinak: jak se nějaká podmínka může stát příčinou (nebo jak může být pojata jako příčina) něčeho jiného. Problémem tedy není pouhá setrvačnost (tedy jak může „A“ zůstat nějaký kratší nebo delší čas beze změny (nebo téměř beze změny), jak může přetrvávat (když se všechno stále mění). Setrvačnost nepochybně funguje (i když i tu je třeba objasnit resp. vysvětlit jako zprostředkovanou určitým typem aktivit), ale „působení“ z minulosti do budoucnosti (zejména přímé působení – přes přítomnost jistě, ale přes „čí“ přítomnost?) je nejen neprůhledné, ale vysloveně absurdní. Chyba je především v nesprávném chápání časovosti a časování. Samo „časování“ je třeba chápat jako aktivitu, „prodírající“ se proti tzv. „toku času“, přičemž ovšem máme na mysli onen „obecný čas“, který je vždy vázán na lokální podmínky (tj. není možno o něm uvažovat jako o společném a totožném pro celý Vesmír). Naproti tomu „časování“ je výkon, je to spění směrem do budoucna (zejména do budosti resp. provádění, uskutečňování „nového“ a tím realizace oné budosti). A žádné opravdu „nové“ nemůže mít svůj zdroj či původ v čemkoli minulém. Determinace je tedy svou podstatou závislá na reagování, tedy reaktibilitě.
(Písek, 120507-3.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Člověk se rodí do nějaké situace, do určitých poměrů, které si sám nemůže vybrat, ale na které mohou mít vliv nejen jeho rodiče a příbuzní, ale také mnozí další lidé. Tak tomu nepochybně je, ale neznamená to, že je takový zčásti zajisté determinovaný člověk ve svém životě pouhým produktem oněch poměrů. Podobně se to má i s jeho genetickým vybavením; ani to není čímsi fatálním, i když to je zajisté významným vkladem do životních průběhů, dostane-li se mu právě nějakých perspektivních genů nebo naopak nedostane. Taková „determinace“ spočívá pouze v „danosti okolností“ a v relativní „danosti schopností“ – ale obojí lze v jistých mezích i měnit, a to volbou vlastní cesty, vlastních aktivit. A aktivity nikdy nejsou pouhým následkem něčeho, co předcházelo a předchází, mají vždycky k dispozici drobné odchylky (od „běžnosti“) – ať už tak zvaně „nahodilé“, anebo dokonce nějak „smysl mající“, „smysluplné“. A kromě toho žádný člověk není ve svých „okolnostech“ sám – a nečelí tedy jen jim, jako by to byly jen nějaké mrtvé „danosti“; ale součástí takových okolností jsou jiní lidé, ale i jiné živé bytosti, dokonce jiné neživé nebo předživé „procesy“ (které ovšem mají také své „ne-předmětné“ či „nově vzniklé (či vytvořené)“ počátky a v nich také nějaké „nahodilosti“ (nebo pseudo-nahodilosti); atd. Nu, a to je zárukou toho, že okolnosti jsou jednak – zejména v detailu – rozmanité, ale zvláště také „nahodile“ proměnliví podle toho, jak do jejich utváření zasahují aktivity jiných subjektů (a nejen lidských), ale také nejrůznějších a-subjektních (subjektně neovlivňovaných nebo aspoň neintegrovaných) procesů, které rovněž nikdy nevytvářejí žádné kauzální kontinuum, nýbrž představují jen nejrůznější případy nahromadění či nahloučení rozmanitých, navzájem vždy aspoň zčásti na sobě nezávislých, zčásti jakoby oddělených pseudoudálostných dějů či procesů. (Značný význam mají také různé zesilovací, ale také zeslabovací „procesy“ – to proti pseudo-fenoménu kauzálního nexu.)
(Písek, 140404-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Kritika a popření klasického pojetí kauzality jakožto působení předcházející příčiny na následující následek ještě nemusí znamenat popírání každé determinace (a tím indeterminismus). Vše, co se děje událostně (tj. vnitřně integrováno v jednotu, v celek), musí mít počátek, po němž teprve se může opravdu dít (odehrávat). A tento počátek nemůže být „zapříčiněn“ něčím jiným, odlišným, co tu už v minulosti bylo a právě nyní jest. Ale takový počátek se může uskutečnit (tj. zároveň se uplatnit jakožto počátek) teprve tím, že vstoupí do kontaktu s okolními skutečnostmi. A tyto okolní skutečnosti jsou pro takový počátek buď výhodné (nebo aspoň dostačující) nebo nedostačující. V tomto druhém případě se ovšem ani sám počátek nemůže uplatnit jakožto počátek něčeho dalšího, ale zůstává pouhou virtualitou. To, zda se nějaký počátek bude moci stát počátkem nějakého dalšího událostného dění, není v jeho moci resp. v jeho možnostech ovlivnění, ale okolní skutečnosti jsou pro něho dány, předem „určeny“, tedy jsou pro další událostné dění (resp. pro jeho nemožnost) nějak „dány“, a onen eventuelní počátek eventuelně dalšího událostného dění stojí před jedinou možností, totiž nějak si z plurality toho, co je mu takto „dáno“, vybrat, vyselektovat a „použít“, anebo prostě hned skončit. Pochopitelně ona možná selekce se může také nezdařit nikoli hned na samém počátku, takže událostné dění se může začít odehrávat, ale může selhat také ve svém průběhu. V takovém případě ovšem je v našich možnostech (alespoň za příznivých okolností) registrovat a eventuelně blíže zkoumat. Naproti tomu tam, kde se nezdaří událostné dění vůbec zahájit, nemáme žádnou možnost takovou eventualitu přímo pozorovat nebo jinak zjistit. Už Teilhard de Chardin opakovaně říkal, že „počátky“ jsou nenápadné (a myslil tím počátky již se rozbíhajících událostných proměn); měl tedy na myslí počátky ve smyslu součásti resp. první fáze něčeho, co se už děje. „Počátkem“ v přesném smyslu, kdy se o nějakém zapojení do dalšího událostného dění teprve rozhoduje, však my máme na mysli právě to „nové“, co tu ještě nebylo, tedy ani jako okolnost, ani jako „materiál“, jeho lze použít teprve v další fázi dění, jež ovšem nemůže startovat bez onoho ničím nezpůsobeného a nevyvolaného „počátku“.
(Písek, 130502-2.)