Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

www (Stanford) ()

[Intentionality, Intentionalität, intentionalité]
First published Thu Aug 7, 2003
Intentionality is the power of minds to be about, to represent, or to stand for, things, properties and states of affairs. The puzzles of intentionality lie at the interface between the philosophy of mind and the philosophy of language. The word itself, which is of medieval Scholastic origin, was rehabilitated by Franz Brentano towards the end of the nineteenth century. ‘Intentionality’ is a philosopher's word. It derives from the Latin word intentio, which in turn derives from the verb intendere, which means being directed towards some goal or thing. The entry falls into eleven sections:
- 1. Why is intentionality so-called?
- 2. Intentional inexistence
- 3. The relational nature of singular thoughts
- 4. How can distinct beliefs be about one and the same object?
- 5. The puzzle of true negative existential beliefs
- 6. Direct reference
- 7. Are there intentional objects?
- 8. Is intensionality a criterion of intentionality?
- 9. Can intentionality be naturalized?
- 10. Is intentionality exhibited by all mental states?
- 11. Externalism and the explanatory role of intentionality
- Bibliography
- Other Internet Resources
- Related Entries

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

René Descartes (před 1650)

Veškerá věda je jisté a zřejmé poznání; člověk, který o mnohém pochybuje, není učenější než ten, který o tomtéž nikdy nepřemýšlel, nicméně se jeví jako méně učený, jestliže o některých věcech nabyl falešného mínění“ proto je lépe se vědecké činnosti vůbec nevěnovat, než se zabývat předměty do té míry obtížnými, že pro neschopnost odlišit pravdivé od nepravdivého nutně přijímáme něco pochybného za jisté, přičemž výhled na obohacení našeho vědění není takový, aby vyrovnal nebezpečí jeho ochuzení. Proto na základě tohoto výroku odvrhujeme všechny ony toliko pravděpodobné poznatky a rozhodně prohlašujeme, že se má věřit pouze těm, které jsou dokonale poznány a o nichž nelze pochybovat. A byť by snad …
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000,str. 12 a 13.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Husserl užil v jistých kontextech termínu „nenaplněné intence“. Ale v jistém smyslu je každá intence (jako skutečným, dějící se směřování) nenaplněná, protože jako naplněná přestává být dějící se intencí. Ovšem intence může směřovat k něčemu danému (byť jen předpokládaně danému atd.) nebo k něčemu ještě nedanému, teprve „přicházejícímu“, anebo dokonce k něčemu, co nikdy nebude „dané“. Takovou k nedanému zaměřenou intenci můžeme chápat např. jako „vnímavost“ vůči nepředmětným výzvám. Ve skutečnosti jsou ovšem obojí intence, tj. předmětné i nepředmětné, přítomny vždycky pospolu v každém aktu vědomí. Mám za to, že vědomí bez intencí není možné a neexistuje (ačkoli o tom Lévinas měl přednášku v Bernu 1983); můžeme snad mluvit o „náladě“ ve smyslu „naladění“, ale pokud má jít o skutečné vědomí, pak v souvislosti s „naladěním“ leda jako vědomí tohoto naladění, tedy jakási třeba sebejednodušší reflexe. Mluvit o vědomí bez intencí, tj. oproštěné od intencí, může jen ten, kdo ono „ne-dané“ považuje prostě (a nesprávně) za „nic“, a samozřejmě kdo intence spojuje výhradně s intencionálními „předměty“. My však budeme trvat na tom, že nepředmětné intence mohou směřovat k ne předmětům (non-objektům), aniž by byly (a vůbec mohly být) prázdné, resp. zcela nenaplněné. (Písek, 050720–3.)

Ladislav Hejdánek (2008)

V jistém smyslu lze říci, že „každé myšlení má své intence předmětné a své intence nepředmětné“, jak to Filip Karfík cituje (str. 62), ale není lhostejné (jako ostatně nikdy), v jakém kontextu to je vysloveno. Počátky myšlení musíme vidět už na vývojově nejvyšších úrovních živočišných, což znamená, že jsou mnohem starší než myšlení lidské a vůbec lidstvo, člověk. Tím spíš musíme vidět počátky lidského myšlení, pokud nám to je vůbec nějak dostupné, velmi opatrně – nemůžeme hned v jeho počátcích předpokládat něco, co známe ze svého vlastního myšlení dnešního. V té starší době nemůžeme dost dobře od sebe odlišovat (i kdybychom měli lepší přístup, což nemáme) různé „intence“ – jediné, co tam můžeme předpokládat, je soustředěnost na něco a opomíjení něčeho jiného (přesněji: všeho ostatního).
(Písek, 080110-3.)