Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek ()

Základní proměny filosofie v dosavadních dějinách lze charakterizovat některými myšlenkovými vynálezy. Jedním z rozhodujících byl vynález nového pojetí niternosti; dodnes ovšem nemáme v evropských jazycích dvě slova, která znamenají něco bytostně odlišného, totiž pseudo-niternost, kterou můžeme vidět „před“ sebou, když se nějak dostaneme „dovnitř“, a pravou niternost, kterou nikdy nemůžeme mít „před“ sebou, byť bychom se jakkoli mocnými až drastickými způsoby prodírali „dovnitř“. Vynález tohoto pojetí, přesněji snad objev niternosti v tom druhém, „pravém“ významu, byl úzce spojen s vynálezem nového pojetí „subjektu“, tj. s objevem subjektu jakožto non-objektu. Opět se tu dostáváme k terminologickým, potížím, protože také v tomto případě bylo použito slova, které už mělo svůj vymezený význam, k označení významu zcela odlišného. Zde to dokonce lze velmi názorně předvést, neboť „subjectum“ znamenalo původně právě to, čemu dnes říkáme „objekt“ (jak to známe z jazyků, odvozených z latiny nebo alespoň latinou resp. románskými jazyky ovlivněných, např. v případě angličtiny). Interiorita je bytostně spjata se subjektností, ovšem jen v případě „pravé“ (živé) niternosti. Existuje též niternost sekundární, jejíž spjatost se subjekty je nikoli bytostná, nýbrž tvořená, vždy znovu vytvářená. A právě v tomto dvojím smyslu lze mluvit o „interesu“: v prvním případě má subjekt „zájem“ na sobě, záleží mu na něm samém, na jeho vlastní subjektnosti, zatímco v onom druhém případě mu – opět dvojím možným způsobem – záleží na někom (něčem) druhém, tj. buď na druhém subjektu (a tím nemusí nutně být druhý člověk) nebo na něčem, co je s druhým subjektem (nebo i více či mnoha subjekty) spjato buď „bytostně“(jako jeho „výtvor“, čin apod.), nebo v čem druhý subjekt (druhé subjekty) jsou bytostně angažovány a na čem se bytostně podílejí (co tedy významným způsobem spolu-vytvářejí).
(Písek, 010205-1.)

René Descartes (1629, 1641)

A tu přirozené světlo nám jasně ukazuje, že v celé působící příčině musí být nejméně tolik reality, koklik je jí v účinku této příčiny. Odkudpak by mohl účinek nabrat svou realitu než od své příčiny? A jak by mohla příčina poskytnout realitu svému účinku, kdyby jí sama neměla?
Z toho pak plyne, že nemůže něco vzniknout z ničeho, ani také to, co je dokonalejší, tj. co má v sobě více reality, nemůže vzniknout z toho, co jí má méně. A tato pravda je jasná a zřwetelná nejen u těch účinků, jejichž realita ja aktuální neboli formální, ale také u idejí, u nichž jde jen o realitu objektivní, tj. není možné např., aby kámen, který dříve neexistoval, nyní začal existovat, kdyby nebyl vytvořen věcí, v níž je obsaženo buď formálně, nebo eminentně to všechno, co se vkládá do kamene. …
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)