Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka
Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Kauzalita
Ladislav Hejdánek
(2010)
Za pozornost myslím stojí i to, že nesouhlasíte s kauzalitou a nahrazujete ji reaktibilitou. Pokud nelze hovořit o vyplývání a navazování jedné události na druhou, jak se dá v takovém případě uvažovat o kontinuitě a spojitosti dění?
Především je třeba upřesnit: nemám námitky proti „kauzalitě“, nýbrž proti „myšlence kauzality“; to je důležitý rozdíl (nejsem pseudofenomenolog, abych tvrdil, že to je jedno a totéž). Myšlenka kauzality je nedržitelná, nesmyslná, je to jeden z nejhorších odkazů starých Řeků. Nikdo nikdy nevyložil, jak může něco být příčinou něčeho jiného, odlišného; v té věci měla Humova kritika naprostou pravdu a zatím nikdy nebyla vyvrácena. Jsme jen uvyklí, že některé věci přicházejí po sobě (ovšem zatímco jiné nikoli). Jak může jedna jediná, tzv. „první“ příčina, která je právě jedna jediná, mít takovou spoustu rozlišných „následků“? Kde se ta „mnohost“ bere, když na začátku je „jedinost“? Vy sama mluvíte o navazování: ale to už předpokládáte, že následek navazuje na příčinu (já bych zdůraznil, že aktivně navazuje); ale to pak znamená, že příčina se stává příčinou, teprve když na ni (jako na příčinu) aktivně „naváže“ nějaký následek. Takže by se dalo tím tak nesmyslným starým „režimem jazyka“ říci, že je to všechno vlastně naopak, že totiž „příčina“ je následkem „následku“ (pokud na ni jako na příčinu aktivně sám naváže). – Snad nemusím podotýkat, že tím fenomény či přesněji „úkazy“ samy nejsou nijak popřeny, jen jinak vykládány.
Spojitost událostí je tedy dána zvnějšku (zvykem) nebo zevnitř (vlastní vnitřní souvislostí události)? A kdeže se bere ta „mnohost“, když na začátku je „jedinost“?
Je to trochu jinak a zejména složitější (a samozřejmě hodno dalšího zkoumání). Žádná „spojitost“ není automatická, ale je to vztah, který musí být někým (něčím, co se chová jako subjekt, tedy ne čímkoli) vykonáván jako akce. Vnitřní spojitost pravých událostí zajišťuje právě tu celkovost či integritu události samé; ale subjekt-událost musí také pečovat o nějakou integritu svých akcí navenek, směrem k jiným subjektům-událostem (a často k jejich shlukům, hromadám), tedy o integritu svých reakcí (a ta je vždycky a nutně zčásti kompromisem s okolními skutečnostmi). Výsledkem nesčetných takových reakcí mnoha subjektů-událostí na určitém společném místě a v určité společné chvíli je vždy se trochu měnící (ale trochu také trvající) situace, na kterou ty subjekty-události musí také brát zřetel, pokud toho jsou úrovní své reaktibility schopny. „Celková“ (nebo možná přesněji: „úhrnná“) spojitost událostí v jisté situaci není tedy „dána“ ani jen zevnitř, ani jen zvnějšku, ale rozhodně není jen zdánlivá, protože se s ní dá „pracovat“, může se na ni reagovat a tak do ní zasahovat (jenže to lze právě z různých stran a různých „pozic“).
(Rozhovor s Bárou Řebíkovou; Písek, 101009-3.)
vznik lístku: říjen 2010
Kauzalita jako „finalita“
Ladislav Hejdánek
(2010)
Aristotelés rozlišoval čtyři různé „příčiny“, a z toho nám po staletích zůstaly jen dvě, totiž causa efilosoficiens a causa finalis; a tu druhou jsme v minulosti ještě škrtli (nebo aspoň všemožně zpochybňovali). Už z toho je dostatečně zřejmé, že pod „příčinou“ (aitia) měl Aristotelés na mysli něco jiného než my; je to však ještě zřejmější, když uvážíme, že za další dvě „příčiny“ považoval „látku“ a „tvar“ – to se už zcela vymyká našemu dnešnímu chápání „příčiny“ a vůbec „příčinnosti“. Proto lze aspoň předběžně říci, že novodobé výtky „finalismu“ (resp. teleologičnosti) Aristotelova a později aristotelského myšlení bývají nejen schematické, ale vlastně nevěcné, protože zmíněnou odlišnost neberou v potaz. Námitky „kauzalistů“ proti finalitě jsou málo argumentované, ve skutečnosti neplatné, pokud nesměřují k tzv. pankauzalismu (ovšem stejně nedržitelnému). Kauzální vztahy (jakožto jevy či úkazy) nemá smysl popírat, protože se o nich denně znovu přesvědčujeme; stejně se však přesvědčujeme denně o tom, že jich můžeme využívat tím, že je jinak, nově uspořádáme, a to právě za určitými cíli, účely, s jistými záměry a plány. Z toho zřetelně vyplývá, že svět nepředstavuje žádná neprostupné pankauzalistické předivo, ale že kauzální vztahy jsou přetržité, zrnité, takže ponechávají volný prostor, „mezery“, jimiž mohou do reálných kontextů vstupovat záměry (a tedy také „příčiny“) nové, které tu původně nebyly.
(Písek, 101012-3.)
vznik lístku: říjen 2010
„Vývoj“ jako akauzální dění | Kauzalita a reaktibilita (ve „vývoji“) | Reaktibilita a vývoj (x kauzální dění)
Ladislav Hejdánek
(2010)
Myšlenka „vývoje“ prošla a ještě nadále projde mnohými úpravami a zuměnami, ale jedno se zdá být zcela nepochybné, totiž že představuje obrovský nápor a přímo atak na myšlenku kauzality. Vývoj předpokládá, že nějaká událost má svůj začátek, v němž však ještě není celá událost předem jednoznačně rozvržena a dána, ale že také velice záleží na tom, jak se vše bude po onom začátku dál rozvíjet a dít, budou-li okolnosti příznivé, nedojde-li k nějakým vnějším rušivým zásahům, ale nebude-li také další vývoj ohrožena nějakými vnitřními chybami a nedostatky. To neznamená, že všechny ony „fenomény“, na které bylo soustředěno kauzální myšlení, se nutně prokáží jako chybně viděné a falešně rozpoznané. „Úkazy“ a v jistém smyslu fenomény samy zůstanou zhruba takové, jaké byly až dosud pozorovány, jen budou nutně vykládány jinak než kauzálně (což ovšem jistě znamená, že to pak budou poněkud jiné fenomény). Větší důraz bude nutně kladen na tzv. druhotné (nebo „vedlejší“) „příčiny“ či spíše „podmínky“. Ale co to znamená? Rozlišení prvotních a druhotných „příčin“ samo nutně vede k postavení nové otázky, nového problému, totiž kdo nebo spíš co bude rozhodovat o tom, které z „daných“ okolností budou považovány za nezbytné druhotné příčiny, bez nichž by se prvotní příčiny vůbec nemohly uplatnit. Důraz tak nezbytně přejde z tzv. „kauzálního působení“ (prvotních příčin) na příslušné selektivní aktivity, schopné si vybrat správné „druhotné příčiny“, pokud budou k dispozici. Jinými slovy, důležitější než „působení“ nějakých příčin (ať už primárních nebo sekundárních) bude aktivita, která bude schopna „reagovat“ na některé okolnosti tak, že se to pak navenek bude jevit jako „aktivita“ (tedy „působení“) těch okolností. Celý tak zvaný „kauzální nexus“ bude nutno reinterpretovat jako nexus vzájemných reakcí (reaktibilit), tedy jako „reagenční nexus“.
(Písek, 100119-1.)
vznik lístku: leden 2009
Pravda
René Descartes
(před 1650)
Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)
vznik lístku: březen 2002
Věda
René Descartes
(před 1650)
Veškerá věda je jisté a zřejmé poznání; člověk, který o mnohém pochybuje, není učenější než ten, který o tomtéž nikdy nepřemýšlel, nicméně se jeví jako méně učený, jestliže o některých věcech nabyl falešného mínění“ proto je lépe se vědecké činnosti vůbec nevěnovat, než se zabývat předměty do té míry obtížnými, že pro neschopnost odlišit pravdivé od nepravdivého nutně přijímáme něco pochybného za jisté, přičemž výhled na obohacení našeho vědění není takový, aby vyrovnal nebezpečí jeho ochuzení. Proto na základě tohoto výroku odvrhujeme všechny ony toliko pravděpodobné poznatky a rozhodně prohlašujeme, že se má věřit pouze těm, které jsou dokonale poznány a o nichž nelze pochybovat. A byť by snad …
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000,str. 12 a 13.)
vznik lístku: březen 2002