Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Václav Bělohradský (2006)

Nepodpořil jsem Stranu zelených, ale kauzu, kterou zastupuje,
říká Václav Bělohradský.
Celý život jsem patřil ke kritikům komunismu, můj odpor k této myšlenkové soustavě a politickému systému byl také důvodem mé emigrace. Nicméně s dnešním „postkomunistickým antikomunismem“, s mladofrontním diskurzem, s honičkou na českého komunistu nechci mít nic společného. Jen idiot může cpát komunismus a nacismus pod jednu, ve studené válce narychlo postavenou střechu s názvem „totalitarismus“ a pak klást křivé rovnítko mezi lidi, kteří bojovali za sociální rovnost, za emancipaci dělnické třídy, a rasisty, kteří vyhlazovali Židy a Slovany a budovali árijskou říši od Uralu až k Atlantiku.
Lže, kdo tvrdí, že život v komunistickém Československu byl jen životem utlačovaných: studoval jsem v šedesátých letech filozofii v kulturně bohaté a rozmanité společnosti a v relativní svobodě. Ostatně svoboda je vždy jen relativní, ta naše současná je tak relativní, až se téměř vytrácí z našich všedních dní, jak ví každý, kdo se střetl se zájmy kapitálu a „musel z kola ven“.
Právo, 12. srpna 2006
(poslal jako přílohu k e-mailu Jan Šimsa, Brno, 12.8.2006)

Ladislav Hejdánek (2003)

Komunismus jako politický program se začal formovat v porestaurační době v prostředí pařížské Komuny, ohrožené ze všech stran. Snad právě odtud pochází jeho zvláštní zarputilost a neochota ke kompromisům vlastním, stejně jako hluboké opovržení ke kompromisům sociálních demokratů. (Písek, 030827-2.)

René Descartes (1629, 1641)

… Prostřednictvím této ideje se mi slunce jeví jako velmi malé. Druhá je však vzata z astronomických výpočtů, tj. vyvinul jsem ji z pojmů mně vrozených, nebo jsem ji vytvořil nějakým jiným způsobem. Podle ní se slunce jeví několikrát větší než země. Obě ideje se ovšem nemohou podobat témuž slunci, existujícímu mimo mne. A rozum, mě přesvědčuje, že ta idea je slunci nejméně podobná, která se co nejbezprostředněji z něho samého vyřinula.
To vše dostatečně dakazuje, že až dosud nikoliv bezpečný soud, ale pouze slepý popud mě přivedl k víře, že existují nějaké věci ode mne odlišné, jež vysílají do mne ideje nebo své obrazy prostřednictvím smyslových orgánů nebo nějakým jiným způsobem.
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)

René Descartes (1629, 1641)

A tu přirozené světlo nám jasně ukazuje, že v celé působící příčině musí být nejméně tolik reality, koklik je jí v účinku této příčiny. Odkudpak by mohl účinek nabrat svou realitu než od své příčiny? A jak by mohla příčina poskytnout realitu svému účinku, kdyby jí sama neměla?
Z toho pak plyne, že nemůže něco vzniknout z ničeho, ani také to, co je dokonalejší, tj. co má v sobě více reality, nemůže vzniknout z toho, co jí má méně. A tato pravda je jasná a zřwetelná nejen u těch účinků, jejichž realita ja aktuální neboli formální, ale také u idejí, u nichž jde jen o realitu objektivní, tj. není možné např., aby kámen, který dříve neexistoval, nyní začal existovat, kdyby nebyl vytvořen věcí, v níž je obsaženo buď formálně, nebo eminentně to všechno, co se vkládá do kamene. …
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)

Jiří Pehe (2003)

Mluvíme-li ale o komunismu a antikomunismu, je zapotřebí důležitějšího rozlišení. Je třeba oddělit komunismus jako systém od určitého druhu myšlení, které lze nazvat bolševismem. Netolerancí, černobílým viděním světa a dogmatismem, které jsou bolševismu vlastní, je prolezlá celá naše společnost. KSČM není zdaleka tou stranou, která by měla na bolševické myšlení monopol. Od jejích představitelů ho očekáváme a jsme na něj připraveni. Není tolik záludný už proto, že strana nemá žádnou reálnou moc.
Existují ovšem strany i konkrétní politici, kteří se formálně zaklínají antikomunismem a demokracií, a přes-. to jsou skrznaskrz prolezlí stereotypy bolševického myšlení. Jsou dogmatičtí, nesnášejí kritiku, mají choutky reglementovat společnost, glajchšaltovat média, mají odpor k ohniskům občanské nezávislosti či k nezávislosti na stranické politice vůbec. Ohánějí se standardními přístupy, ale ty většinou interpretují tak, že ti, kdo nejsou s nimi, jsou proti nim.
Než být antikomunistou ve starém slova smyslu, považuji ve vztahu k naší nové demokracii dnes za důležitější být důsledně proti bolševické mentalitě ve všech jejích podobách. A zde je nutné zdůraznit, že ani KSČM se neskládá jen z bolševiků. Lze v ní nalézt lidi otevřené. A zároveň lze v ostatních stranách – těch, které měly nebo mají moc – nalézt vedle lidí demokratických i spoustu lidí s bolševickou náturou.
(Bolševické myšlení, in: Liter. noviny, č. 30, 21.7.03, s. 5.)