Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1969)

Kosík zásadně odmítá být fenomenologem a hledá ve fenomenologii pouze „racionální jádro“. Z našeho stanoviska je třeba litovat, že fenomenologem není dost.
Přes tyto poznámky, které podávám ze svého osobního stanoviska, spěchám poznamenat, že Kosíkova kniha znamená průlom a v jistém smyslu epochu: je to tvůrčí navázání na velkou, hloubkovou problematiku zatím poslední fáze filosofického myšlení. Kosíkovi se podařilo to, co celým generacím, následujícím po našich čtyřicátnících, nebylo dopřáno, totiž rozpracovat původním způsobem základní tematiku, o kterou v dnešním myšlení běží. Vyrovnávat se s Kosíkovou filosofií znamená postavit se na úroveň problémů, traktovaných předními mysliteli posledních dvou set let. Kosíkovou prací vrací se naše myšlení tam, kde svou podstatou chtělo být již v první polovině minulého století – myšlením oné zásadní proměny, která se s člověkem stala v moderní době, spočívající v tom, že člověk neakceptuje dané, nýbrž mění je a vytváří tím zároveň teprve sebe sama, své duchovní možnosti i svůj svět.
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 132.)

Jan Patočka (1969)

Abychom prostě resumovali své kritické poznámky: Kosíkova práce skutečně ukazuje hluboké porozumění tomu, že problematika klasické německé filosofie, hlavně Hegelovy, marxismu a moderní fenomenologie a existencialismu patří k jedinému /131/ významovému celku, a podává ke konkrétnímu řešení těchto vztahů velmi pozoruhodný příspěvek tím, že posunuje pojem praxe na místo, kde existenciální filosofie a ontologie z ní vycházející klade existenci. Avšak tento úkol u Kosíka se mi zdá nedořešen, protože jeho „dialektika konkrétního“ není stále ještě dialektika žitého života, kterým nepochybně jsme, nýbrž přeskakuje tento problém až do dialektiky věcí, kterými již tak nepochybně nejsme, do cela hypotetické dialektiky přírody, která není přírodou přírodovědy.
Nezdá se nám vhodné zavěsit konkrétní dialektiku praxe, která je něčím zkušenostně daným, na metafyzickou dialektiku, když je možno bez této metafyziky vymezit oblast zkoumání praxe jako oblast smyslu, do něhož vnějšek zasahuje potud, pokud dává příležitost k budování smyslu. Praxi je potřebí zkoumat fenomenologicky a bude-li pak třeba, teprve ontologicky; fenomenologie života je fundament antropologie a ta možná pak i pro ontologii, pokud v lidské praxi jde o porozumění bytí, nejen jsoucnům, jako jsou věci a my sami.
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 130-31.)

Jan Patočka (1969)

Pozoruhodné se mi zdá, že k tomu všemu, k tomuto nalezení sebe a zároveň ústředního problému moderního myšlení dochází současně s politickým děním pro nás odedávna nejzávažnějším.
Byla to tato filosofie, která zároveň prohlásila otevřeně za filosofii revoluce – jakožto jádra, kolem něhož krouží celá moderní problematika – a která to učinila jakožto filosofie, v ryzí věcné diskusi přes hranice společenských systémů, bez asistence politiků a ani jim neasistujíc, jež znamenala v našich poměrech signál naší historické i duchovní situace.
Kosíkova filosofie, s níž v mnohém nesouhlasíme – své názory jsme vyjádřili, – je českou filosofií dnešní doby.
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 133.)

Jan Patočka (1969)

…
3. nejdůležitější jsou ovšem vlastní systematicko-filosofické práce. V nich se teprve plodnost tohoto novopočátku může plně ukázat. Kosíkovo dílo „Dialektika konkrétního“ si klade nejvyšší cíle. Snaží se ukázat, že „praxis“ je tím pojmem, který dává klíč ke všem moderním problémům ontologickým, gnoseologickým, existenciálním.
Kosíkova kniha není systematické dílo, nýbrž řada čtyř volně na sebe navazujících úvah, které mají ukázat, jak pojmy praxe a pojem konkrétní totality, tj. totality, která není prostě jen nad částmi nebo pouhou sumou částí, nýbrž dynamickým, vnitřně se strukturujícím celkem, jsou pravou filosofickou základnou pro řešení problémů existence, kultury a „Dialektika konkrétního“ je založena na hluboké ústřední intenci, ale nerozvíjí pojem praxe systematicky, „v pořadí důvodů“. Není popsána a sou/126/borně analyzována struktura praxe, jsou k ní podány jen dílčí příspěvky. Konfrontace s Husserlovým pojetím subjektivity a Heideggerovým pojmem existence není soustavná, a proto má Kosíkova filosofie často aforistický ráz.
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 125–6.)

Jan Patočka (1969)

Že existenciální moment předběhu k smrti je pouze momentem bohatší struktury, viděl správně objevitel lidské praxe Hegel, který uvedl boj, risiko smrti, úzkost ve vztah k práci jako praformě lidské praxe.
Kosík navazuje na tuto Hegelovu myšlenku, čímž se snaží překonat Heideggerův pojem existence i jeho fundamentální ontologii. Soustředí se pak na pojem práce jako fundamentální lidské praxe, pronikající všecky lidské činnosti, určující je. Člověk není u něho bytostí pracující vedle hrající si, bojující, milující, tvořící umění atd., nýbrž je bytostí pracující v tom všem. To znamená rozšíření běžného pojmu práce mimo běžný úzus. Otázka je, zdali to je /128/ nezbytné: rozhodně bude nutné pak pojem práce diferencovat v práci jako genus a jako druh praxe.
Novinkou v Kosíkově pojmu práce je, že práce má být onou dialektickou prasituací a praformou dialektiky, kde člověk se stává nejen tvůrcem jistých jsoucen – svých produktů, nýbrž tvůrcem bytí – totiž svého vlastního bytí v distanci vůči věcem, ve vztahu k jejich celku, ke světu. Práce není jen ontická, nýbrž ontologická.
Tuto pretenci, prací vyložit vznik samotných bytostných struktur lidství, zejména času ve smyslu původní časovosti, navazuje Kosík na Hegelovu dialektiku zadržené žádostivosti. Zadržená žádostivost, mezi niž a upokojení je vloženo zprostředkování praktickou činností, jakou je práce, implikuje vznik časové struktury. Práce je tak u zrodu člověka, je možno říci, že je tvůrčím východiskem k němu.
Je patrné, že Kosík zde interpretuje ve smyslu ontologickém Engelsovu tézi o polidštění opice „prací“. Je jasné, že v obou případech věží o případ dialektiky přírody: z ne-lidské formy praxe se stává lidská, z praxe jdoucí za bezprostředním úkojem praxe zprostředkovaná, kde nakonec zprostředkovatelem bude vztah k světu v celku.
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 127-8.)