Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1969)

Na toto pole objektivistické dialektiky Kosíka sledovat nechceme a nemusíme. Ontologickou funkci dovede lidské praxi vindikovat jen tím, že předpokládá objektivní dialektickou logiku, která sama ovšem má funkci ontologickou – nemůže tedy ve skutečnosti ontogenetická funkce, tvorba bytí, připadat práci jako jejímu pouhému momentu.
Představíme-li si naopak vznik člověka jako konkrétní přírodní děj, jako biologickou mutaci životní formy, pak máme lidskou životní formu, tu, jež i m imo bezprostřední úkoj je s to udržet se, vždy již jako celek hotovu a nemůžeme určitý moment její, např. distanci mezi žádostí a úkojem, považovat za původnější než jiné, např. časovou formu. Naopak bude to tak, že naznaččená distance bude neméně předpokládat též časovost, jako naopak.
Dialektický vznik člověka v přírodě vykládá člověk z nelidského na základě objektivního smyslu („rozumu“) věcí, „práce“ je tu jen jedním z momentů této struktury. To je dialektika pouze myšlená a v tom smyslu abstraktní. Dialektika práce, kterou žijeme, která je proto konkrétní, však vždycky již lidské základní struktury a zejména časovost předpokládá.
K tomu, abychom studovali onu konkrétní dialektiku, kterou si člověk sám vskutku vytváří, není však potřebí sahat až k oné objektivní dialektice, která možná – ale beze skutečné záruky – vytváří základní ontickou formu „člověk“. Člověk se sám vytváří, protože jeho podstata je „otevřená“, vyžaduje, aby se teprve činil tím, čím jest, aby volil, uskutečňoval a tím omezoval a opět tvořil nové možnosti toho, čím a jak jest. V tomto druhém smyslu se člověk sám produkuje, není nikdy uzavřen – a přece poznává v jiných způsobech lidství sebe, týž ontický základ. V tomto sebevytváření hraje důležitou, základní historickou úlohu práce, ale nikoli již v onom generální smyslu, v němž člověk je bytostí pracující, i když si hraje, miluje a bojuje, nýbrž ve smyslu speciálním, jako formace objektivity přechodu subjektu do věcí ve smyslu vynaložení života, času na tuto formaci.
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 129-30.)

René Descartes (1629, 1641)

… Prostřednictvím této ideje se mi slunce jeví jako velmi malé. Druhá je však vzata z astronomických výpočtů, tj. vyvinul jsem ji z pojmů mně vrozených, nebo jsem ji vytvořil nějakým jiným způsobem. Podle ní se slunce jeví několikrát větší než země. Obě ideje se ovšem nemohou podobat témuž slunci, existujícímu mimo mne. A rozum, mě přesvědčuje, že ta idea je slunci nejméně podobná, která se co nejbezprostředněji z něho samého vyřinula.
To vše dostatečně dakazuje, že až dosud nikoliv bezpečný soud, ale pouze slepý popud mě přivedl k víře, že existují nějaké věci ode mne odlišné, jež vysílají do mne ideje nebo své obrazy prostřednictvím smyslových orgánů nebo nějakým jiným způsobem.
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)

René Descartes (1629, 1641)

A tu přirozené světlo nám jasně ukazuje, že v celé působící příčině musí být nejméně tolik reality, koklik je jí v účinku této příčiny. Odkudpak by mohl účinek nabrat svou realitu než od své příčiny? A jak by mohla příčina poskytnout realitu svému účinku, kdyby jí sama neměla?
Z toho pak plyne, že nemůže něco vzniknout z ničeho, ani také to, co je dokonalejší, tj. co má v sobě více reality, nemůže vzniknout z toho, co jí má méně. A tato pravda je jasná a zřwetelná nejen u těch účinků, jejichž realita ja aktuální neboli formální, ale také u idejí, u nichž jde jen o realitu objektivní, tj. není možné např., aby kámen, který dříve neexistoval, nyní začal existovat, kdyby nebyl vytvořen věcí, v níž je obsaženo buď formálně, nebo eminentně to všechno, co se vkládá do kamene. …
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)