Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1928)

Humanitní program příliš ustupuje positivismu, jest příliš realistický, příliš „jen lidský“ a tedy nahodilý. Stát jako nástroj pro národní ideály nemá pevného cíle, proto, že tyto ideály jsou nahodilé, příliš hmotné, světské. Národ tu svým cílem nepřerůstá sám sebe a jeho základem jest konec konců jen egoismus, shlížení se v sobě samém; stát se stává jen „výrazem národního charakteru“. K takovým důsledkům docházela ráda filosofie předešlého století, které svoboda byla jen možností rozvinout zděděné vlohy. Kant si uvědomoval nesnáze z toho plynoucí, ale prakticky toto pojetí svobody podporoval; romantika je rozvinula; positivisté v něm pokračovali. Jestliže však svoboda není z tohoto světa,, nýbrž předpokládá smysl poslání, kvůli němuž má člověk svoboden býti, pak národnost a stát nemohou býti cílem společenského úsilí, nýbrž také jen jedním z možných nástrojů pro cíle vyšší. Tuto jest nebezpečí pro budoucnost národních států: jsou dítětem XIX. století, dítětem ideologie, která už překročila vrchol svého života a která nedává nových ideálů pro budoucnost, až realismus naší doby bude opuštěn.
(3868, Válka Čechů s Němci, Praha 1928, str. 272.)

Lubomír Nový (1969)

Náhlý obrat k pojmu národa jako k náhražkové ideologii ilustruje Střítecký faktem (prý symptomatickým), že „do roku 1967 se v ideologii českého liberálního komunismu slovo ,národ‘ vyskytovalo nanejvýše jen náhodou“. Považuji to za mylné tvrzní. Již od poloviny padesátých let lze prokázat systematické úsilí o revizi romantického národovectví, které tenkrát žije v symbióze nikoli s „liberalismem“, nýbrž naopak se stalinismem. Po celé další období snaží se ideologové obrody integrovat do své koncepce pojem národa kritičtějším způsobem a chápat problematiku národních tradic v kontextech „systematických“, obecných, evropských. Úvahy o „opravdovém socialismu“ nevycházely z nějakého národního komunismu ani neskončily v úhybném přesunu na pole národního údělu, nýbrž se pohybovaly na půdě československého stanoviště (nikoli stanoviska), tj. pokusily se rozumět smyslu světových dějů sub specie historických zkušeností našich národů, zkušeností, jejichž jedinečnost považuji za holý fakt: žádná jiná země nevystřídala v tomto století všechny základní společenské modely této doby. To nás ještě nepředurčuje k moudrosti ani k roli mesiášů, ale je to významná výchozí pozice, ze které vidíme svět a naše možnosti, ze které se tážeme a pro kterou jsme všichni (byť různým způsobem) citliví na určité problémy (také kritiky romantického národovectví vyrostly z téže půdy, z úzkosti, že propadneme romantismu, ačkoli jiné národy si s tím příliš hlavy nelámou). Brát tento fakt v úvahu není domýšlivost, nacionalismus, náhražková ideologie ani romantismus.
(Metakritika krize, in: Host do domu 9/1969, str. .)
(Přetištěno znovu in: Literární noviny č. 52/1, 2007-8, str. 22.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

René Descartes (před 1650)

Veškerá věda je jisté a zřejmé poznání; člověk, který o mnohém pochybuje, není učenější než ten, který o tomtéž nikdy nepřemýšlel, nicméně se jeví jako méně učený, jestliže o některých věcech nabyl falešného mínění“ proto je lépe se vědecké činnosti vůbec nevěnovat, než se zabývat předměty do té míry obtížnými, že pro neschopnost odlišit pravdivé od nepravdivého nutně přijímáme něco pochybného za jisté, přičemž výhled na obohacení našeho vědění není takový, aby vyrovnal nebezpečí jeho ochuzení. Proto na základě tohoto výroku odvrhujeme všechny ony toliko pravděpodobné poznatky a rozhodně prohlašujeme, že se má věřit pouze těm, které jsou dokonale poznány a o nichž nelze pochybovat. A byť by snad …
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000,str. 12 a 13.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)