Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Ve filosofování je důležitá orientace na jiných filosofech; ale ta vůbec nespočívá v tom, že toho o druhých filosofech hodně víme, ani v tom, že se nějak sami konformujeme se způsobem jejich myšlení. Právě naopak: nejpozoruhodnější a nejnosnější myšlenky se po pravidle rodí v napětí s těmi druhými mysliteli (a nemusí to být nutně napětí širokého nesouhlasu). Pokud mohu stavět na vlastní zkušenosti, dosahoval jsem nejlepších výsledků na dvou odlišných cestách. Buď jsem souhlasil s nějakou cizí myšlenkou, a pak jsem hledal ty souvislosti, v nichž jsem se mohl od pouhého souhlasu nějak distancovat, v něčem se od myšlenky druhého myslitele trochu emancipovat, abych pak tím vřeleji mohl potvrdit, s čím opravdu mohu souhlasit a také souhlasím. (Právě tímto způsobem jsem si „po svém“ osvojil myšlenku „události“ při četbě Whiteheada.) A druhá, možná obtížnější cesta se otvírá tam, kde cizí myšlenku odmítáme, ale neodvrhujeme, nýbrž chceme ji vyvrátit. A tím, jak ji vyvracíme, musíme jít do hloubky (protože nám na tom záleží, ono nám o tu myšlenku opravdu jde, my se od ní jen tak neodvracíme) – a pak musíme čelit smyšlence tak, abychom nezavrhli i něco,, co je v ní pravého, závažného, cenného. Rádl měl pravdu, když zdůrazňoval, že každá skutečná myšlenka se rodí z jiných skutečných myšlenek. Velkým problémem pro každého filosofa je ovšem, aby se nestal jen epigonem, přívržencem a napodobitelem jiného myslitele, ale také aby svou filosofii jen neskládal z útržků kradených jinde. Právě to opravdové úsilí, distancovat se v něčem i od toho, co se nám zamlouvá a líbí, a zase naopak najít něco pozitivního resp. aspoň nějak zajímavého na tom, co se nám nezdá, ba co odmítáme, nás před tímto problémem či spíše nebezpečím může chránit.
(Písek, 121027-2.)

René Descartes (1629, 1641)

… Prostřednictvím této ideje se mi slunce jeví jako velmi malé. Druhá je však vzata z astronomických výpočtů, tj. vyvinul jsem ji z pojmů mně vrozených, nebo jsem ji vytvořil nějakým jiným způsobem. Podle ní se slunce jeví několikrát větší než země. Obě ideje se ovšem nemohou podobat témuž slunci, existujícímu mimo mne. A rozum, mě přesvědčuje, že ta idea je slunci nejméně podobná, která se co nejbezprostředněji z něho samého vyřinula.
To vše dostatečně dakazuje, že až dosud nikoliv bezpečný soud, ale pouze slepý popud mě přivedl k víře, že existují nějaké věci ode mne odlišné, jež vysílají do mne ideje nebo své obrazy prostřednictvím smyslových orgánů nebo nějakým jiným způsobem.
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)

René Descartes (1629, 1641)

A tu přirozené světlo nám jasně ukazuje, že v celé působící příčině musí být nejméně tolik reality, koklik je jí v účinku této příčiny. Odkudpak by mohl účinek nabrat svou realitu než od své příčiny? A jak by mohla příčina poskytnout realitu svému účinku, kdyby jí sama neměla?
Z toho pak plyne, že nemůže něco vzniknout z ničeho, ani také to, co je dokonalejší, tj. co má v sobě více reality, nemůže vzniknout z toho, co jí má méně. A tato pravda je jasná a zřwetelná nejen u těch účinků, jejichž realita ja aktuální neboli formální, ale také u idejí, u nichž jde jen o realitu objektivní, tj. není možné např., aby kámen, který dříve neexistoval, nyní začal existovat, kdyby nebyl vytvořen věcí, v níž je obsaženo buď formálně, nebo eminentně to všechno, co se vkládá do kamene. …
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Každé „pravé jsoucno“ (z opatrnosti dodejme: snad kromě jsoucen primordiálních) „je“ nejenom tím, čím (kým) právě (aktuálně) „jest“, ale je v každé chvíli zároveň také tím, čím (kým) až dosud bylo, jakož i tím, čím (kým) teprve bude. A protože své „bytí“ musí aktivně vykonávat, jakož i protože v tomto vykonávání vlastního bytí musí nějak reagovat na své okolí, stává se pro výkon vlastního bytí stále důležitější záležitostí orientace v tomto okolí, a to tím víc, čím vyšší úrovně ono pravé jsoucno“ dosahuje. Jedním – ale velmi významným – aspektem onoho výkonu „reagování“ na okolí je orientace v tomto okolí, jejímž „výtvorem“ („produktem“) je ustavení (konstituování) tzv. osvětí, tj. osvojené části okolního světa. Tato orientace resp. orientovanost musí být pochopitelně nějak zakotvena v „paměti“ pravého jsoucna (kde – stejně pochopitelně – nemůže být rigidně a naprosto „fixována“, ale musí být v jistých mezích schopná uvolnění a přinejmenším dočasné aktuální proměny). A co je zvláště důležité: o osvětí příslušného pravého jsoucna musíme uvažovat a mluvit vždy zároveň s tím, jak mluvíme a uvažujeme o pravém jsoucnu samém, nikoli odděleně, jako by ono „osvětí“ nemělo přímou souvislost s bytím samého pravého jsoucna.
(Písek, 110401-1.)