Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

René Descartes (1629, 1641)

A tu přirozené světlo nám jasně ukazuje, že v celé působící příčině musí být nejméně tolik reality, koklik je jí v účinku této příčiny. Odkudpak by mohl účinek nabrat svou realitu než od své příčiny? A jak by mohla příčina poskytnout realitu svému účinku, kdyby jí sama neměla?
Z toho pak plyne, že nemůže něco vzniknout z ničeho, ani také to, co je dokonalejší, tj. co má v sobě více reality, nemůže vzniknout z toho, co jí má méně. A tato pravda je jasná a zřwetelná nejen u těch účinků, jejichž realita ja aktuální neboli formální, ale také u idejí, u nichž jde jen o realitu objektivní, tj. není možné např., aby kámen, který dříve neexistoval, nyní začal existovat, kdyby nebyl vytvořen věcí, v níž je obsaženo buď formálně, nebo eminentně to všechno, co se vkládá do kamene. …
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)

Marcus Tullius Cicero ()

In primique hominis est propria veri inquisitio atque investigatio. … Huic veri videndi cupiditati adiuncta est appetitio quaedam principatus, ut nemini parere animus bene informatus a natura velit nisi praecipienti aut docenti aut utilitatis causa iuste et legitime imperanti; ex quo magnitudo animi exsistit …
(De offciis IV, 13.)
Je pak význačnou vlastostí člověka především hledání a zkoumání pravdy. … S touto touhou po poznání pravdy je spojena jakási touha po samostatnosti, že totiž duch přírodou dobře utvářený nechce nikoho poslouchati, leda takového člověka, který ho radami řídí a poučuje, nebo mu v zájmu obecného prospěchu podle práva a zákonů rozkazuje. Odtud zase vyrůstá velikost ducha …“
(O povinnostech, přel. Jarosl.Ludvíkovský, Melantrich, Praha 1940.)
k tomu několik bodů výkladu – LvH (Písek, 12.5.83):
1. inquisitio atque investigatio: ve fr. překladu (de rechercher et d´étudier la vérité“, tedy vyšetřování (zkoumání) a studování, event. vyšetřování a zkoumání, příp. vyhledávání a průzkum, apod. (nikoli však hledání, neboť předmět obojího, totiž inquisitio atque investigatio, je už tu, dán, k dispozici)
2. „veri videndi cupiditati“ – touhou viděti pravdu
3. appetitio principatus – přitažlivost prvenství, touha po prvenství
4. animus bene informatus a natura – duch od přirozenosti dobře utvářený (sformovaný, event. vyvinutý)
5. nemini … nisi praecipienti aut docenti aut utilitatis causa – nikoho … leč z důvodů poskytnutí návodu (předpisu), vyučování (z důvodů v.) nebo z důvodů užitečnosti (prospěšnosti)

Ladislav Hejdánek (2011)

Kant užívá někdy výrazu „určující příčina vůle“ (např. 6424, s. 40, a leckde jinde); tady je třeba se ptát, zda význam termínu „příčina“ není v rozporu s tím, co chápeme jako „vůli“. Má-li něco být v nějakém rozsahu příčinou vůle (resp. pro vůli), pak ve stejném rozsahu taková „vůle“ přestává mít význam skutečné vůle. Vůle (konkrétní akt vůle) může mít jeden nebo více motivů, těmi může být motivována („pohnuta“), ale nemůže být ani žádným motivem, ani ničím jiným zapříčiněna. Rozdíl mezi vůlí a motivem (a to ještě v tradičním smyslu) spočívá v tom, že vůle se může „obrátit“ i proti mocným motivům, najde-li k tomu náležitý důvod (ale třeba také i z prostého, nijak nezdůvodněného odporu apod.), kdežto následek se nemůže „obrátit“ proti své příčině. Nicméně jedna věc plyne i z tohoto nedorozumění: pojem příčiny (a pojetí příčinnosti, kauzality vůbec) je vnitřně rozporný a vede k rozpornostem i při svém uplatnění. Skutečná „vůle“ musí být v nějakém smyslu a v nějakém rozsahu „svobodná“, tj. nezapříčiněná; a pokud se nechá „pohnout“ nějakým motivem, zůstává předpokladem to, že to je podmíněno jejím „souhlasem“, její akceptací tohoto motivu, a to již při jeho tvoření, při jeho ustavení, neboť motivem nemůže být žádná „objektivita“, nýbrž jen způsob, jak vůle (přesně subjekt vůle) na něco, třeba na objektivity, ale třeba i na pouhou „možnost“ reaguje. Už v té reakci je buď souhlas nebo odmítnutí: reaktibilita je místem svobody (v nějakém rozsahu a v nějakém smyslu), tj. místem nějaké, třeba minimální kontingence. Příčina takovou kontingenci nepřipouští, naopak vylučuje. Proto můžeme uzavřít, že ve skutečnosti žádná jednoznačné „příčiny“ neexistují a nejsou možné – existují a jsou možné jen jisté pravděpodobnosti, když jde o velká čísla. Skutečná je jen reaktibilita, a ta je umožněna a založena aktivitou, konkrétně jednotlivými akcemi, které jsou v nějaké, byť minimální míře kontingentní, protože jsou výkonem subjektu, který nikdy nemůže být redukován na pouhý objekt, na pouhou předmětnost.
(Písek, 111106-1.)

()

Nihil enim est … veritatis luce dulcius. (Cicero Acad. ad Varronem II, 10, 31)
Simplex ratio veritatis. (Cicero, De or. I, 53, 229)
Veritatis simplex oratio est. (Seneca, Ep. 49, 12)
Patet omnibus veritas. (Seneca, Ep. 33, 11)
Satis diserte pro se loquitur veritas. (Publius Syrus, Sent. S. 50)
O magna vis veritatis, quae contra hominum ingenia, calliditatem, sollertiam contraque fictas omnium insidias facile se per se ipsa defendat! (Cicero, Cael. 26, 63)
Veritas temporis filia est. (Gellius, Noct.Att. XII, 11, 7)
Veritatem dies aperit. (Seneca, De ira II, 22, 2)
Vulgoque veritas iam attributa vino est. (Plinius st., Nat XIV, 22 (28), 141)
Quam nocet saepe verum dicere! (Phaedrus, Fab. Appendix 15)
Veritas odium parit. (Ausonius, Ludus, Bias 3)
Vulgus veritatis pessimus interpres. (Seneca, Vit 2, 1)
Veritatem laborare nimis saepe aiunt, exstingui numquam. (Livius, Urb. XXII, 39, 19)
Errore enim veritas originis non amittitur. (Ulpianus, Dig. L, 1, 6)
Veritas visu et mora, falsa festinatione et incertis valescunt. (Tacitus, Ann. II, 39)
Nimium altercando veritas avertitur. (Publius Syrus, Sent. N. 40)
(citováno ex: 6556, Moudrost starých Římanů, Praha 1990, str. 43 nn. – tam jsou i české překlady)