Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

René Descartes (před 1650)

Veškerá věda je jisté a zřejmé poznání; člověk, který o mnohém pochybuje, není učenější než ten, který o tomtéž nikdy nepřemýšlel, nicméně se jeví jako méně učený, jestliže o některých věcech nabyl falešného mínění“ proto je lépe se vědecké činnosti vůbec nevěnovat, než se zabývat předměty do té míry obtížnými, že pro neschopnost odlišit pravdivé od nepravdivého nutně přijímáme něco pochybného za jisté, přičemž výhled na obohacení našeho vědění není takový, aby vyrovnal nebezpečí jeho ochuzení. Proto na základě tohoto výroku odvrhujeme všechny ony toliko pravděpodobné poznatky a rozhodně prohlašujeme, že se má věřit pouze těm, které jsou dokonale poznány a o nichž nelze pochybovat. A byť by snad …
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000,str. 12 a 13.)

Démokritos (-830)

Demokritos říkal, že by chtěl raději nalézt jeden příčinný výklad, než aby se mu dostalo království Peršanů.
(Zl. B 118 z Eusebia.)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, Praha 1944, str. 110.)

Ladislav Hejdánek (2011)

České slovo „příčina“ s sebou nese – etymologicky – docela dobré, příhodné významy: o tom, co může být jako „příčina“ označeno, se tak říká, že se to „při-činilo“ o dosažení příslušného výsledku. Vůbec se tím ani nenaznačuje, že by výsledek už byl v příčině nějak obsažen, ale sama předpona „při-“ naznačuje, že taková příčina není jediná, že o příslušný výsledek se při-činilo příčin několik, případně mnoho. Takže samo slovo vůbec nemusíme opouštět, jen je třeba vyjasnit lépe a správněji jeho význam, a to znamená, že je použitelné i pro ten případ, kdy klasické pojetí kauzality pro jeho neudržitelnost opouštíme. Dalo by se proto nadále trvat na tom, že příčina není nikdy jedna jediná, nýbrž příčin nějakého následku je vždycky více (následek je prostě to, co následuje); a žádná příčina nemá jen jediný následek, ale více následků, někdy celou řadu, a to za spolu-přičinění řady dalších příčin, takže eo ipso platí, že v každém následku je více, než bylo v kterékoli příčině. A ovšem i obráceně platí, že žádný následek „nevyčerpává“ nějakou svou jednu příčinu zcela, tj. tak, že by ta příčina celá přešla v příslušný následek, takže i obráceně v každém následku je také méně než bylo v příčině. Nu, a právě proto nemá smysl dále hovořit o kauzalitě, ale je třeba (a také možno) přejít na onu doporučovanou „reaktibilitu“.
(Písek, 111018-4.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Kauzalita je takový předpokládaný vztah mezi příčinou a následkem, který chápe příčinu jako to první a časově i věcně předcházející, zatímco následek jako to druhé (až druhotné) a časově i věcně pozdější. Po mém soudu je takováto teorie kauzality (příčinnosti) nedržitelná, protože v sobě obsahuje neodstranitelné a nenapravitelné rozpory. Proto je třeba zmíněný vztah obrátit: je to přece naopak následek, který rozhoduje o tom, co se stane (a eventuelně pak stalo) jeho příčinou. Příčina, která nevede k určitému následku, není „skutečnou“ (nýbrž jen chybně předpokládanou) „příčinou“, ale je naopak sama závislá na eventuelním následku, bez jehož „následování“ (přesně aktivního reagování) by se opravdovou příčinou nikdy nemohla stát. Je to teprve následek (efekt), který s antecedence vytváří příčinu. Je to skvělý příklad toho, jak nějaká aktivita může měnit něco právě jsoucího a tím také minulého: je to díky aktivitě následku, že se nějaká danost může změnit v příčinu, možná lépe řečeno: v podmínku. A protože každá aktivita je výkonem nějakého subjektu (nebo nějakých subjektů), je to de facto určitý subjekt, který si „vyselektuje“ z okolí něco, na co naváže jako na „příčinu“, tj. změní něco pouze se vyskytujícího v příčinu.
(Písek, 130502-3.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Už ve svém prvním větším spise (Entweder-Oder I, 26) vyslovuje Kierkagaard své pochybnosti, pokud jde o kauzalitu: „Bald geht aus ungeheueren und gewaltigen Ursachen eine recht kleine und unansehnliche Wirkung hovor, mitunter auch gar keine; bald entbindet eine winzig kleine Ursache eine Riesenwirkung.“ To sice docela dobře odpovídá našim zkušenostem, ale co když to trochu víc promyslíme? Jak můžeme mluvit o nějaké příčině, když neved vůbec k žádnému následku? A jak můžeme říci, že ta příčina je obrovská a mocná, když následek je docela malý? A jak je možné, že z nějaké nepatrné příčiny vzejde obrovitý následek? Není to dostatečný důvod k pořádnému zamyšlení? Není to doklad toho, že velikost nebo nepatrnost následku nelze odvozovat od příčiny (a její velikosti nebo nepatrnosti), nýbrž především počítat s velikostí nebo nepatrností reakce na něco předchozího? A každá reakce je především akcí: bez aktivity „následku“, tj. bez reakce následku na něco předchozího se nic předchozího nemůže stát „příčinou“! Je to vlastně následek, který vyvolává kauzální vztah! Je to následek, který „způsobuje“, že se něco může stát příčinou; nikoli naopak.
(Písek, 130221-1.)