Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

René Descartes (před 1650)

Veškerá věda je jisté a zřejmé poznání; člověk, který o mnohém pochybuje, není učenější než ten, který o tomtéž nikdy nepřemýšlel, nicméně se jeví jako méně učený, jestliže o některých věcech nabyl falešného mínění“ proto je lépe se vědecké činnosti vůbec nevěnovat, než se zabývat předměty do té míry obtížnými, že pro neschopnost odlišit pravdivé od nepravdivého nutně přijímáme něco pochybného za jisté, přičemž výhled na obohacení našeho vědění není takový, aby vyrovnal nebezpečí jeho ochuzení. Proto na základě tohoto výroku odvrhujeme všechny ony toliko pravděpodobné poznatky a rozhodně prohlašujeme, že se má věřit pouze těm, které jsou dokonale poznány a o nichž nelze pochybovat. A byť by snad …
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000,str. 12 a 13.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1830)

[Begriff der Natur – § 247] (S. 24 n.)
... Übrigens hat sich die Philosophie nicht um die Vorstellung zu bekümmern, noch braucht sie in jeder Rücksicht zu leisten, was die Vorstellung fordert, denn die Vorstellungen sind beliebig; aber im allgemeinen müssen beide doch übereinstimmen.
(6959, Enzyklopädie ... II, Suhrkamp, 609, Frankfurt a.M. 19932, S. 25.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Tradiční myšlenka, že pojem je jakási vylepšená představa, musí být podrobena kritice a revizi – pochopitelně to s sebou nese nutnost závažného upřesnění toho, jak budeme chápat ,pojemʻ, ale i jak budeme chápat ,představuʻ. A to zase nutně povede k tomu, jak budeme muset rozlišovat pojem jakožto pojímající a pojem jakožto pojaté (ve smyslu rozdílu mezi cogitatio cogitans a cogitatio cogitatum). Slovo „pojem“ si ponecháváme pro to aktivně pojímající, tedy pro myšlenkový akt; naproti tomu pro to pojaté musíme najít jiné označení, jiné slovo. Zatím budeme mluvit o intencionálním předmětu, ale musíme to rozšířit i na intencionální ne-předmět, uvážíme-li, jak je termín „předmět“ významově zatížen oním zpředmětňování všeho, i toho ne-předmětného. Abychom se takovým chybám vyhnuli, budeme obecně mluvit o intencionálních modelech (případně konstruktech). A pak můžeme říci, že intencionální model je vylepšená představa. Ovšem pak budeme podobně muset rozlišovat mezi představou představující a představou představovanou. A je zřejmé, že srovnávat můžeme jen intencionální model s představou představovanou, zatímco pojem můžeme zase srovnávat jen s představou představující. Vždyť také představa představovaná je vlastně myšlenkovou konstrukcí, myšlenkovým výtvorem, ovšem jen mnohem nepřesnějším. Pojem (a pojmovost vůbec) musíme tedy v tomto smyslu chápat jako způsob, jak si myšlení samo upřesňuje své „myšlené“, své cogitatum (přesněji: jak si myslitel sám ve svém myšlení a jím samým upřesňuje své myšlené, tj. to k čemu se svou myšlenkovou aktivitou, svými myšlenkovými akty vztáhne jako k tomu myšlenému (cogitatum). A ovšem: tak, jako nemůžeme zvnějšku (předmětně) popisovat akty představování, nemůžeme zvnějšku popisovat ani akty pojímání, tj. pojmového uchopování něčeho myšlenkovými akty).
(Písek, 140922-1.)

René Descartes (1629, 1641)

… Prostřednictvím této ideje se mi slunce jeví jako velmi malé. Druhá je však vzata z astronomických výpočtů, tj. vyvinul jsem ji z pojmů mně vrozených, nebo jsem ji vytvořil nějakým jiným způsobem. Podle ní se slunce jeví několikrát větší než země. Obě ideje se ovšem nemohou podobat témuž slunci, existujícímu mimo mne. A rozum, mě přesvědčuje, že ta idea je slunci nejméně podobná, která se co nejbezprostředněji z něho samého vyřinula.
To vše dostatečně dakazuje, že až dosud nikoliv bezpečný soud, ale pouze slepý popud mě přivedl k víře, že existují nějaké věci ode mne odlišné, jež vysílají do mne ideje nebo své obrazy prostřednictvím smyslových orgánů nebo nějakým jiným způsobem.
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)

René Descartes (1629, 1641)

A tu přirozené světlo nám jasně ukazuje, že v celé působící příčině musí být nejméně tolik reality, koklik je jí v účinku této příčiny. Odkudpak by mohl účinek nabrat svou realitu než od své příčiny? A jak by mohla příčina poskytnout realitu svému účinku, kdyby jí sama neměla?
Z toho pak plyne, že nemůže něco vzniknout z ničeho, ani také to, co je dokonalejší, tj. co má v sobě více reality, nemůže vzniknout z toho, co jí má méně. A tato pravda je jasná a zřwetelná nejen u těch účinků, jejichž realita ja aktuální neboli formální, ale také u idejí, u nichž jde jen o realitu objektivní, tj. není možné např., aby kámen, který dříve neexistoval, nyní začal existovat, kdyby nebyl vytvořen věcí, v níž je obsaženo buď formálně, nebo eminentně to všechno, co se vkládá do kamene. …
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)