Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.


<<    <   3 / 3   >>  >
záznamů: 15

Filosofie a paměť | Paměť a filosofie

Jan Patočka (1967)
(Husserl:)
... Vždyť sám byl také neustále obklopen vysoce nadanými lidmi – příklad za všechny byl právě Fink. Jednou vypravoval, jak přišel Fink poprvé na přednášku: všiml si studenta, který poslouchá a nedělá si jedinou poznámku. Když se to opakovalo, pomyslel si, jaký to asi bude pěkný výsledek u zkoušky. Když k ní však došlo, přednášel Fink všechno, jako by to četl z knihy. Člověk nechtě pomyslí na to, že Platón označoval dokonalou paměť za první podmínku filosofického ingenia.
(Vzpomínky na Husserla, in: Češi I., Praha 2006, str. 633.)
vznik lístku: prosinec 2006

Paměť přílišná

Ladislav Hejdánek (2012)
Velká paměť má v některých oborech (a směrech) mimořádnou důležitost, ale ta nemusí být vždy jen pozitivní. (Nehledě na to, že jsou různé typy paměti, ale to nechávám teď stranou.) Příliš velká paměť nemusí být (většinou nebývá) náležitě selektivní, takže zachovává vše, tedy i to nedůležité, zapamatování nehodné. Naproti tomu ovšem v případě, že selekce je prováděna před kritickým uvědoměním, je třeba ji rovněž kriticky analyzovat a kontrolovat (dodatečně): reflexi je nutno reflektovat, ovšem právě kriticky – jinak reflexe nová jen zopakuje a upevní tu předchozí.
(Písek, 120827-1.)
vznik lístku: srpen 2012

Pojmy

René Descartes (1629, 1641)
… Prostřednictvím této ideje se mi slunce jeví jako velmi malé. Druhá je však vzata z astronomických výpočtů, tj. vyvinul jsem ji z pojmů mně vrozených, nebo jsem ji vytvořil nějakým jiným způsobem. Podle ní se slunce jeví několikrát větší než země. Obě ideje se ovšem nemohou podobat témuž slunci, existujícímu mimo mne. A rozum, mě přesvědčuje, že ta idea je slunci nejméně podobná, která se co nejbezprostředněji z něho samého vyřinula.
To vše dostatečně dakazuje, že až dosud nikoliv bezpečný soud, ale pouze slepý popud mě přivedl k víře, že existují nějaké věci ode mne odlišné, jež vysílají do mne ideje nebo své obrazy prostřednictvím smyslových orgánů nebo nějakým jiným způsobem.
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)
vznik lístku: květen 2001

Kauzalita

René Descartes (1629, 1641)
A tu přirozené světlo nám jasně ukazuje, že v celé působící příčině musí být nejméně tolik reality, koklik je jí v účinku této příčiny. Odkudpak by mohl účinek nabrat svou realitu než od své příčiny? A jak by mohla příčina poskytnout realitu svému účinku, kdyby jí sama neměla?
Z toho pak plyne, že nemůže něco vzniknout z ničeho, ani také to, co je dokonalejší, tj. co má v sobě více reality, nemůže vzniknout z toho, co jí má méně. A tato pravda je jasná a zřwetelná nejen u těch účinků, jejichž realita ja aktuální neboli formální, ale také u idejí, u nichž jde jen o realitu objektivní, tj. není možné např., aby kámen, který dříve neexistoval, nyní začal existovat, kdyby nebyl vytvořen věcí, v níž je obsaženo buď formálně, nebo eminentně to všechno, co se vkládá do kamene. …
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)
vznik lístku: květen 2001

Paměť | Budoucnost

Henri Bergson ((1911) 19.)
…: vědomí znamená především paměť. Paměť nemusí být rozsáhlá, může obsáhnout jen nepatrnou část minu/12/losti, může zachycovat jen právě uplynulý okamžik; ale kde není paměť, není ani vědomí. Vědomí, které by nezachovávalo nic ze své minulosti, které by se bez ustání stále zapomínalo, které by umíralo a rodilo se každým okamžikem“ jak jinak bychom definovali nevědomí? Nazval-li Leibniz hmotu „momentálním duchem“, neoznačil ji chtě nechtě za neschopnou něco pociťovat? Veškeré vědomí je tedy paměť – uchovávání a shromažďování minulosti v přítomnosti.
Veškeré vědomí je však předjímáním budoucnosti. Uvědomte si zaměření svého ducha v jakémkoli okamžiku: zjistíte, že se zabývá tím, co je, ale především vzhledem k tomu, co bude. Pozornost je vždy spojena s očekáváním a bez určité pozornosti k životu není vědomí. Budoucnost je zde – volá nás, či spíše nás k sobě přitahuje. Tento neustálý tah, který nás nutí pokračovat na cestě časem, je také příčinou toho, že nepřetržitě jednáme. A každé jednání je přesahem do budoucnosti.
Uchování toho, co již není, a předjímání toho, co ještě není, je tedy první funkcí vědomí. …
(7193, Duchovní energie, Praha 2002, str. 11-12.) 03-08
vznik lístku: srpen 2003