Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

René Descartes (1641+)

Otázek o Bohu a lidské mysli jsem se již krátce dotkl v Rozpravě o metodě, jak správně vést svůj rozum a hledat pravdu ve vědách, vydané francouzsky roku 1637, nikoli však abych je tam pečlivě pojednal, ale jen abych je nakousl a ze soudů čtenářů se poučil, jak tyto otázky pojednat později. Zdály se mi totiž důležité, a tak jsem soudil, že se mají probrat vícekrát než jednou; navíc jdu při jejich vysvětlování cestou tak málo prošlapanou a neobvyklou, že by podle mne nebylo užitečné vyučovat ji šíře ve francouzském, kdekomu přístupném spise, aby méně nadaní nemohli věřit, že po ní mají vykročit.
Když jsem tam však požádala všechny, jimž ..., nenašly se k tomu, čeho jsem se v těchto otázkách dotkl, žádné zajímavé námitky vyjma dvou, na něž krátce odpovím, ještě než přistoupím k jejich pečlivějšímu vysvětlení.
(7334, Meditace o první filosofii, Praha 2003, str. 15 – Předmluva ke čtenáři.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

René Descartes (před 1650)

Veškerá věda je jisté a zřejmé poznání; člověk, který o mnohém pochybuje, není učenější než ten, který o tomtéž nikdy nepřemýšlel, nicméně se jeví jako méně učený, jestliže o některých věcech nabyl falešného mínění“ proto je lépe se vědecké činnosti vůbec nevěnovat, než se zabývat předměty do té míry obtížnými, že pro neschopnost odlišit pravdivé od nepravdivého nutně přijímáme něco pochybného za jisté, přičemž výhled na obohacení našeho vědění není takový, aby vyrovnal nebezpečí jeho ochuzení. Proto na základě tohoto výroku odvrhujeme všechny ony toliko pravděpodobné poznatky a rozhodně prohlašujeme, že se má věřit pouze těm, které jsou dokonale poznány a o nichž nelze pochybovat. A byť by snad …
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000,str. 12 a 13.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Pojmové myšlení, jak bylo vynalezeno a založeno ve starém Řecku, je velmi úzce spjato s takřka výhradním soustředěním pozornosti na to, co je jednotlivinám společné. Tato myšlenková orientace byla (a dosud v mnoha ohledech i nadále je) natolik úspěšná, že nechala evropské lidstvo stále víc zapomínat na skutečnost, že se ve světě vlastně na všech úrovních setkáváme právě jen s jednotlivinami, pro něž je charakteristické nejenom to, že se některé s některými opravdu v něčem vzájemně podobají, ale které se na druhé straně od jiných – a dokonce také od těch, jimž se podobají – vždycky v něčem odlišují. Všude tam, kde jsme s to přímo nebo nepřímo pozorovat skutečné „jevy“ (a zabývat se jimi do potřebných detailů), zjistíme, že je sice můžeme zařadit do různých skupin podle toho, jak se sobě v některých významných parametrech podobají, ale že zároveň nelze přehlédnout některé jejich jedinečné vlastnosti, které jim zajišťují také jakousi nepodobnost a jedinečnost i v rámci takových skupin. To nás nutně vede k dvojímu závěru: a) že vytváření skupin jevů či skutečností podle určitých znaků, jimiž se navzájem podobají, je přinejmenším do jisté míry naše volba (a často i naše konstrukce), takže se mnohokrát stane, že musíme po nějaké době nových zkušenosti svou původní volbu opravit a „konstruovat“ nové rozdělení na jiné „typy“; a potom b) že uznání jedinečných rysů naopak není záležitostí našeho rozhodnutí ani našich konstrukcí, ale je čímsi původně skutečným, co můžeme nanejvýš leda přehlížet a nedoceňovat, ale co nemůžeme měnit svévolným způsobem, pokud nám půjde o skutečné poznávání. Uznáme-li však tuto dvojí stránku všech skutečností (a nebudeme-li chtít bez náležitého důvodu trvat na nějaké výjimce), musíme vidět před sebou dvojí problém: 1) co je zdrojem jedinečností, pokud podobnosti převládají a dokonce představují něco původnějšího, a jak je možné, že se uprostřed nepochybných podobností takové jedinečnosti mohou udržet, a 2) jak je možno chápat vznik podobností a „typů“, jestliže naopak jedinečnosti jsou tím „základním“, co na sebe jakoukoli „typičnost“ musí teprve ex post brát, co své podobnosti s jinými musí teprve aktivně dosahovat.
(Písek, 101026-1.)

Homér ()

… . ό δ´ ήϊε νυκτι εοικώσ.
…; and his coming was like the night.
I, 47
(6268, The Iliad, Loeb, Cambridge (Mass.) + London 1978, p. 6 + 7.)
Těmito prosil slovy – i slyšel ho Apollón Foibos:
S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci,
lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol.
Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod,
s plecí rozhněvaného. – I kráčel podoben noci.
Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku;
hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil.
I, 44-49
(0629, Ílias, př. O.Vaňorný, J.Laichter, Praha 31942, str. 4.)