Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Ke skutečnému porozumění (a to jak situaci, světu vůbec, druhým, ale i sobě, atd.) lze dospět jen tak, že jakoby opustíme sebe samy, svou subjektivitu, svou uzavřenost do sebe, svou sebestřednost. V tom smyslu je každé opravdové porozumění ex-centrické, ze sebe vystupující, sebe opouštějící nebo aspoň sebe relativizující, vůči sobě se distancující (a jen díky tomu reflektující – bez reflexe není žádného skutečného porozumění); a s tím úzce souvisí také to, že nelze skutečně porozumět někomu či něčemu, aniž by to znamenalo vážnou proměnu sebe-vidění a sebe-porozumění. O to je však postaráno již tím, že předpokladem a podmínkou reflexe je aktivita, že něco uděláme, a v tomto případě že vykonáme něco ve vztahu k někomu (nebo něčemu) druhému, jinému, a že pak může tento výkon podrobit reflexi. V akci, ve výkonu akce subjekt v jisté míře (v jistém rozsahu) jakoby opouští sám sebe, ale nepřechází v tuto akci, v její výkon celý. Akce do jisté míry či v jistém rozsahu a fázi vskutku opouští subjekt, který je jejím „zdrojem“, jejím „činitelem“, ale něco buď v této akci samé (nebo i z ní samé) se ke svému původci „vrací“ (přinejmenším jako informace, ale nechtěl bych předčasně tento typ návratu subjektu k sobě redukovat na pouhé shromažďování informací a „dat“ – je v tom mnohem víc, je to jakási celková zkušenost vykonané akce). A tento „návrat“ představuje předpoklad a základ pro rozpoznávání, analýzu a interpretaci toho, k čemu v oné akci vlastně došlo, tj. co bylo skutečně vykonáno, tj. „uděláno“ subjektem resp. jeho akcí, k čemu došlo v setkání s něčím, co nebylo součástí tohoto výkonu, ale co bylo nutno respektovat, „vzít na vědomí“ a akci už třeba v samém jejím průběhu přizpůsobit (eventuelně přizpůsobit při jejím zopakování, pokud ta první akce nebyla zcela nebo vůbec úspěšná, atd.). Ovšem pokud to, s čím (nebo ten, s kým) se subjekt ve své výkonu skutečně (nejen v představách a tedy v rámci své subjektivity) setkal, bylo schopno na akci, na její výkon nějak aktivně odpovědět, bude pak zapotřebí ještě odlišit od okolností v jejich danosti (fakticitě) ještě zdroj aktivity, která přichází nejen jako okolnost, ale jako výkon jiného, druhého subjektu. A pak ovšem už n půjde jen o porozumění situaci ve smyslu rekognoskace, ale o navázání kontaktu s druhým subjektem, tedy o intersubjektní kontakt a komunikaci.
(Písek, 081024-2.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

René Descartes (před 1650)

Veškerá věda je jisté a zřejmé poznání; člověk, který o mnohém pochybuje, není učenější než ten, který o tomtéž nikdy nepřemýšlel, nicméně se jeví jako méně učený, jestliže o některých věcech nabyl falešného mínění“ proto je lépe se vědecké činnosti vůbec nevěnovat, než se zabývat předměty do té míry obtížnými, že pro neschopnost odlišit pravdivé od nepravdivého nutně přijímáme něco pochybného za jisté, přičemž výhled na obohacení našeho vědění není takový, aby vyrovnal nebezpečí jeho ochuzení. Proto na základě tohoto výroku odvrhujeme všechny ony toliko pravděpodobné poznatky a rozhodně prohlašujeme, že se má věřit pouze těm, které jsou dokonale poznány a o nichž nelze pochybovat. A byť by snad …
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000,str. 12 a 13.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Když chceme náležitě porozumět nějakému mysliteli, zejména pak nějakému filosofovi, musíme porozumět tomu, co chtěl napsat a říci, přesněji tomu, o čem psal a promlouval, nač usilovně myslil, k čemu se ve svém myšlení dopracovával, čeho se dosuzoval a domýšlel, a tedy k čemu se pokoušel dovést také nás, své posluchače a čtenáře. Autor sám někdy není dost důsledný, a my jsme pak nakloněni jej nečíst opravdu důkladně. A co to vlastně znamená, ono „nečíst důkladně“? Co to znamená, když chceme autora přečíst co nejpřesněji i tehdy, když sám se dost přesně nevyjádřil? Tj. když nechceme zůstat u toho, jak nepřesně se vyjadřuje nebo jak nedomýšlí svou myšlenku, ale když chceme domýšlet i to, co on sám dost nedomyslil, ale přece k tomu směřoval? Vždyť přece nikdy před sebou nemáme víc než popsané nebo potištěné stránky papíru – tam, kde jde o myšlenky jiného myslitele, musíme je vykřesat sami ze sebe, byť na základě toho, co řekl nebo napsal. Jsme přece vždycky v nebezpečí, že takovému textu porozumíme nesprávně: musíme se textu držet, ale ne tak, že bychom jeho slovům podsouvali jiné významy a celku jiný smysl. Text sám nemůžeme považovat za nejvyšší kritérium – tím je smysl toho textu, tedy to, co mělo být vysloveno, vyjádřeno, formulováno. A formulována nemá být formulace, nýbrž to, nač odkazuje a co má být formulováno. Když správně pochopíme to, oč vposledu autorovi šlo, když ten text formuloval, můžeme přece dospět i k tomu, že pochopíme vadu jeho formulace. Porozumět textu navzdory autorovým nedostatkům (např. nedomyšlenostem) znamená domyslit, oč jde, ještě dál a přesněji, než jak to dokázal autor, jehož text čteme. (Písek, 030128-1.)