Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

René Descartes (1641+)

Otázek o Bohu a lidské mysli jsem se již krátce dotkl v Rozpravě o metodě, jak správně vést svůj rozum a hledat pravdu ve vědách, vydané francouzsky roku 1637, nikoli však abych je tam pečlivě pojednal, ale jen abych je nakousl a ze soudů čtenářů se poučil, jak tyto otázky pojednat později. Zdály se mi totiž důležité, a tak jsem soudil, že se mají probrat vícekrát než jednou; navíc jdu při jejich vysvětlování cestou tak málo prošlapanou a neobvyklou, že by podle mne nebylo užitečné vyučovat ji šíře ve francouzském, kdekomu přístupném spise, aby méně nadaní nemohli věřit, že po ní mají vykročit.
Když jsem tam však požádala všechny, jimž ..., nenašly se k tomu, čeho jsem se v těchto otázkách dotkl, žádné zajímavé námitky vyjma dvou, na něž krátce odpovím, ještě než přistoupím k jejich pečlivějšímu vysvětlení.
(7334, Meditace o první filosofii, Praha 2003, str. 15 – Předmluva ke čtenáři.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Standovy otázky filosofického profesionála
V jakém smyslu lze říci, že člověk, resp. osoba (a už tahle rozdílnost formulace v sobě nese otázky) je „pravé jsoucno“?
- Pravé jsoucno vykazuje vnitřní integrovanost svého „průběhu“ (či života?) (str. 130), dále nepluralitní, jednotný počátek (tamt.), tedy „počíná ze sebe“, „je ze sebe“. V jakém smyslu však toto vztáhnout na člověka? V jaké perspektivě hledat jeho „původnost“ (srv. str. 82)?
- Člověk je takříkajíc „něco jiného“ zvnějšku (a to jednak „předmětně“ či „fyzicky“, jednak z pohledu jiných osob, řekněme „psychologicky“) a něco jiného „zevnitř“ (sféra žité zkušenosti a sféra skutečné subjektivity). V jaké perspektivě nejlépe porozumíme člověku jako „pravému jsoucnu“? V té vnější? Ve vnitřní? Nebo v nějaké jiné? V jaké?
- Ostré oddělení těla a „duše“, nebo ještě hůř: těla a vědomí/myšlení zakládá i dualitu (ne-li pluralitu) různých „počátků“: naše tělo je jaksi „samo“ integrované, vykonává od našeho narození tolik funkcí, dokáže si vyvinout imunitu, přizpůsobovat se okolí atd. bez „mého“ přispění: dělá to jaksi samo, „bez mého vědomí“. Zakládá se tím ale nějaké „pravé jsoucno“, resp. „pravé jsoucno člověka“? Integrovanost tělesných projevů je (patrně) jiného řádu než integrovanost lidského (sebe)vědomí.
- Člověk zároveň tvoří jednotu se svým tělem! Pomůže nám nějak nepředmětné myšlení překonat všechny nezdravé dualismy těla-duše, res cogitans – res extensa apod.? Nebo není třeba je překonávat?
Body k odpovědi:
Tyto otázky jsou formulovány tak, že je na první poslech zřejmé, že se nepokoušejí se s jiným myšlením (v tomto případě) opravdu setkat, nenechají druhého něco vskutku říci, nýbrž říkají to spíš za něho, a to nejen zjednodušeně, ale jinak; dokonce vnucují jiné termíny (kupř. duše – tělo), aniž by bylo vyjasněno, jaké konotace jsou či mají být s nimi spojovány. Mluví se o dualitě a pluralitě, ale jsou jen zavedeny ty termíny, bez pokusu o vyložení věci. Najednou je zaveden termín „vědomí“, ačkoli musí být zřejmé, že organická integrita vůbec nemusí vědomím procházet (u všech nižších živočichů a také u rostlin). Takovýto způsob „diskuse“ není sice bohužel nikterak vzácný, ale je k ničemu. Není to rozhovor, nýbrž mimoběžné mluvení. Nejde tu o porozumění tomu, co říká ten druhý, ale o jakési nedbalé odstrčení a odmítnutí předem, dost ledabylo opřené o naprosto povrchní dojem a často jen o slovo, jemuž se připisuje libovolný význam. Mám za to, že účast pana kolegy byla buď jeho omylem, nebo omylem organizátorů. – Toto ohražení musím předeslat. Ale vzhledem k ostatním přece jen odpovídat hodlám a budu, i když to vlastně zase opravdová odpověď není – a ani být nemůže. Otázku, na kterou odpovídám, jsem si vlastně musel položit sám (a ovšem jinak).
(Písek, 080706–1.)