Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Wikipedie ()

V termodynamice se rozlišují procesy vratné či reverzibilní, při nichž se entropie systému nemění a které tedy mohou při změně parametrů probíhat i opačně, a procesy nevratné (ireverzibilní), spojené s růstem entropie. Viz druhá věta termodynamická.
Pokud proces probíhá tak pomalu, že se systém příliš neodchýlí od rovnovážného stavu, mluvíme o procesu kvazistatickém.
Pravopisná poznámka
České slovo proces pochází z latinského processus, což je tvar slovesa procedere (postupovat, vyvíjet se). V mnoha jazycích zůstal nebo byl restituován původní latinský tvar (např. angličtina, finština, francouzština, němčina, ruština), v jiných bylo zdvojení souhlásky s odstraněno (čeština, dánština, esperanto, galicijština, indonéština, litevština, nizozemština, slovenština, španělština atd.).

Ladislav Hejdánek (2014)

Ve světě kolem nás pozorujeme, že některé „skutečnosti“ se mění, zatímco jiné se zdají trvat. Postupně však lidé zjišťovali, že i to, co se zdá trvat, se po delší době přece jenom také mění; a kromě toho také zjišťovali, že některé změny jsou tak rychlé, že je takřka nevnímáme nebo že je dokonce vůbec vnímat ani nemůžeme. Za nejtrvalejší čili nejméně proměnlivé se lidem zprvu zdály hvězdy resp. jejich vzájemná postavení, ale už velmi dávno se staří pozorovatelé hvězd naučili mezi nimi rozpoznávat některé, které své postavení proti ostatním nápadně měnily, ale s pozoruhodnou pravidelností. A tak svou pozornost věnovali přednostně právě těmto zvláštním hvězdám, o nichž dnes víme, že to jsou planety naší sluneční soustavy. Na pozorování a výkladu toho, v jakém právě místě mezi jinými, zdánlivě jen neměnně kolem země kroužícími hvězdami se ta či ona planeta zdánlivě setkávala s jinou planetou (nebo jinými planetami – tzv. konjunkce), pak staří „hvězdáři“ už před řadou tisíciletí založili a postupně se stále větší důkladností pěstovali zvláštní disciplínu, zvanou astrologie. Základním omylem každé astrologie je záměna toho, jak se nám noční obloha a postavení hvězd a planet „jeví“, za reálnou skutečnost
(Písek, 141227-1.)

René Descartes (1629, 1641)

… Prostřednictvím této ideje se mi slunce jeví jako velmi malé. Druhá je však vzata z astronomických výpočtů, tj. vyvinul jsem ji z pojmů mně vrozených, nebo jsem ji vytvořil nějakým jiným způsobem. Podle ní se slunce jeví několikrát větší než země. Obě ideje se ovšem nemohou podobat témuž slunci, existujícímu mimo mne. A rozum, mě přesvědčuje, že ta idea je slunci nejméně podobná, která se co nejbezprostředněji z něho samého vyřinula.
To vše dostatečně dakazuje, že až dosud nikoliv bezpečný soud, ale pouze slepý popud mě přivedl k víře, že existují nějaké věci ode mne odlišné, jež vysílají do mne ideje nebo své obrazy prostřednictvím smyslových orgánů nebo nějakým jiným způsobem.
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)

René Descartes (1629, 1641)

A tu přirozené světlo nám jasně ukazuje, že v celé působící příčině musí být nejméně tolik reality, koklik je jí v účinku této příčiny. Odkudpak by mohl účinek nabrat svou realitu než od své příčiny? A jak by mohla příčina poskytnout realitu svému účinku, kdyby jí sama neměla?
Z toho pak plyne, že nemůže něco vzniknout z ničeho, ani také to, co je dokonalejší, tj. co má v sobě více reality, nemůže vzniknout z toho, co jí má méně. A tato pravda je jasná a zřwetelná nejen u těch účinků, jejichž realita ja aktuální neboli formální, ale také u idejí, u nichž jde jen o realitu objektivní, tj. není možné např., aby kámen, který dříve neexistoval, nyní začal existovat, kdyby nebyl vytvořen věcí, v níž je obsaženo buď formálně, nebo eminentně to všechno, co se vkládá do kamene. …
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)