Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1945-50)

Objekt je věděné, subjekt vědoucí. Objekt a subjekt vyčerpávají ve své polaritě totalitu bytí. Ovšem jen tenkrát, vezme-li se vědění b nejobecnějším smyslu, který zahrnuje subjekt sám rovněž. Subjekt je věděn zrovna tak jako objekt; subjekt je rovněž objektem (ale nikoli qua subjekt).
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši 1, Praha 1996, str. 471.)

Jan Patočka (1945-50)

Subjekt – možnost konečné danosti, založená na vůli zmocnit se ne-subjektu: výsledek je ovládnutý nesubjekt čili objekt. Apriori není původně racionální, nýbrž praktické. V tom německý idealismus má pravdu. Subjekt je actus, nikoli substance nebo jiné pozitivní a obsahové určení. Je to ne-objektivno, které chce, a jeho chtění je vůle ke „svobodě“ – k tomu, aby bylo universální substancí, tj. ovladatelem všeho.
Německý idealismus však z této vůle činí realitu, zatímco vůle je pouhým indexem úlohy, kterou nikterak není možno plnit.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši 1, Praha 1996, str. 475.)

Jan Patočka (1968)

Úloha fenomenologie se tím komplikuje. Protiklad „přítomnosti – nepřítomnosti“ dovoluje rozvinutí metody vodítek. Předmět jako jednotný pól prožitkových rozmanitostí se stává vodítkem odhalení intencionálních struktur, korelativních k předmětům jistého bytostného rázu. Úloha fenomenologie je v podstatě splněna, je-li tato korelativita /200/ odhalena v reflexívní sebejistotě v celé své fundační struktuře. Ovšemže se časem ukazuje predominance a přednost dynamických, časových struktur před statickými, a tím se i zde odhaluje směr k původnosti, jako hlavní, možná poslední smysl fenomenologie. Ale i tato Husserlova původnost zůstává orientována k myšlence předmětnosti, k zakládajícímu pravzniku ideálů a idealizací, umožňujících totální zpředmětnění. I zde je odhaleno praktické chování jako původnější vrstva přístupu k věcem, praktická pravda jako prvotní, „subjektivní“ forma pravdy vůči pravdě teoretického postoje. Avšak nikdy nejde tato nová orientace tak daleko, aby také bytí subjektu bylo zproblematizováno týmž způsobem jako bytí, jehož původní přístup k sobě by nebyl reflexe, sebezachycení v zpředmětňujícím, dávajícím pohledu.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 6006, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, str. 199-200.)

()

Nihil enim est … veritatis luce dulcius. (Cicero Acad. ad Varronem II, 10, 31)
Simplex ratio veritatis. (Cicero, De or. I, 53, 229)
Veritatis simplex oratio est. (Seneca, Ep. 49, 12)
Patet omnibus veritas. (Seneca, Ep. 33, 11)
Satis diserte pro se loquitur veritas. (Publius Syrus, Sent. S. 50)
O magna vis veritatis, quae contra hominum ingenia, calliditatem, sollertiam contraque fictas omnium insidias facile se per se ipsa defendat! (Cicero, Cael. 26, 63)
Veritas temporis filia est. (Gellius, Noct.Att. XII, 11, 7)
Veritatem dies aperit. (Seneca, De ira II, 22, 2)
Vulgoque veritas iam attributa vino est. (Plinius st., Nat XIV, 22 (28), 141)
Quam nocet saepe verum dicere! (Phaedrus, Fab. Appendix 15)
Veritas odium parit. (Ausonius, Ludus, Bias 3)
Vulgus veritatis pessimus interpres. (Seneca, Vit 2, 1)
Veritatem laborare nimis saepe aiunt, exstingui numquam. (Livius, Urb. XXII, 39, 19)
Errore enim veritas originis non amittitur. (Ulpianus, Dig. L, 1, 6)
Veritas visu et mora, falsa festinatione et incertis valescunt. (Tacitus, Ann. II, 39)
Nimium altercando veritas avertitur. (Publius Syrus, Sent. N. 40)
(citováno ex: 6556, Moudrost starých Římanů, Praha 1990, str. 43 nn. – tam jsou i české překlady)