Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

René Descartes (1629, 1641)

A tu přirozené světlo nám jasně ukazuje, že v celé působící příčině musí být nejméně tolik reality, koklik je jí v účinku této příčiny. Odkudpak by mohl účinek nabrat svou realitu než od své příčiny? A jak by mohla příčina poskytnout realitu svému účinku, kdyby jí sama neměla?
Z toho pak plyne, že nemůže něco vzniknout z ničeho, ani také to, co je dokonalejší, tj. co má v sobě více reality, nemůže vzniknout z toho, co jí má méně. A tato pravda je jasná a zřwetelná nejen u těch účinků, jejichž realita ja aktuální neboli formální, ale také u idejí, u nichž jde jen o realitu objektivní, tj. není možné např., aby kámen, který dříve neexistoval, nyní začal existovat, kdyby nebyl vytvořen věcí, v níž je obsaženo buď formálně, nebo eminentně to všechno, co se vkládá do kamene. …
(3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)

Marcus Tullius Cicero ()

In primique hominis est propria veri inquisitio atque investigatio. … Huic veri videndi cupiditati adiuncta est appetitio quaedam principatus, ut nemini parere animus bene informatus a natura velit nisi praecipienti aut docenti aut utilitatis causa iuste et legitime imperanti; ex quo magnitudo animi exsistit …
(De offciis IV, 13.)
Je pak význačnou vlastostí člověka především hledání a zkoumání pravdy. … S touto touhou po poznání pravdy je spojena jakási touha po samostatnosti, že totiž duch přírodou dobře utvářený nechce nikoho poslouchati, leda takového člověka, který ho radami řídí a poučuje, nebo mu v zájmu obecného prospěchu podle práva a zákonů rozkazuje. Odtud zase vyrůstá velikost ducha …“
(O povinnostech, přel. Jarosl.Ludvíkovský, Melantrich, Praha 1940.)
k tomu několik bodů výkladu – LvH (Písek, 12.5.83):
1. inquisitio atque investigatio: ve fr. překladu (de rechercher et d´étudier la vérité“, tedy vyšetřování (zkoumání) a studování, event. vyšetřování a zkoumání, příp. vyhledávání a průzkum, apod. (nikoli však hledání, neboť předmět obojího, totiž inquisitio atque investigatio, je už tu, dán, k dispozici)
2. „veri videndi cupiditati“ – touhou viděti pravdu
3. appetitio principatus – přitažlivost prvenství, touha po prvenství
4. animus bene informatus a natura – duch od přirozenosti dobře utvářený (sformovaný, event. vyvinutý)
5. nemini … nisi praecipienti aut docenti aut utilitatis causa – nikoho … leč z důvodů poskytnutí návodu (předpisu), vyučování (z důvodů v.) nebo z důvodů užitečnosti (prospěšnosti)

Ladislav Hejdánek (2014)

Když mluvíme o vztazích nebo souvislostech, musíme přísně rozlišovat, kdy jde o vztahy „skutečné“, kdy nepotřebujeme žádného pozorovatele či posuzovatele, který by je mohl „konstatovat“, a kdy jde naopak o vztahy jen námi nebo prostě nějakými pozorovateli zjišťované, které však nemají svou vlastní aktuální skutečnost. Tak třeba mezi naším psem a psem, kterého jsme viděli při své jedné cestě do jiné země, může být podobnost, může jí např. o stejné plemeno, ale tu (třeba velkou) podobnost musíme (a můžeme) konstatovat pouze za předpokladu, že aspoň jednoho psa dobře známe, zatímco druhého vidíme na místě natolik vzdáleném, že je vysoce nepravděpodobné, že jde o téhož psa, a na tom pak stavíme svůj úsudek. Mezi oběma psy však opravdu může být nějaký skutečný vztah, ale ten nemůžeme přímo zjistit, ale můžeme po něm začít pátrat. Avšak tento skutečný vztah není a nejspíš ani nemůže být aktuální, nýbrž půjde asi o velmi složitou spleť genetických (pěstitelských) souvislostí, které můžeme třeba odhalit zkoumáním jejich rodokmenů (jde-li o šlechtěné plemeno); v největším počtu případů však takové skutečné vztahy či souvislosti zůstávají skryty a neznámy, a my se o ně ani moc nestaráme, protože obvykle na nic vůbec nezáleží. Podobně se to však má se všemi vztahy v univerzu; mimořádně dobrým příkladem je poloha hvězd a souhvězdí na našem nebi: jsme to my, kteří – ze své perspektivy – rozpoznáváme a pojmenujeme tu či onu hvězdu nebo to či ono souhvězdí, a s pokračujícím astronomickým zkoumáním už dnes s jistotou víme, že hvězdy a souhvězdí, jak se nám jeví na obloze, k sobě vůbec nemusí náležet, ale mohou od sebe být odděleny obrovskými vzdálenostmi, takže jejich blízkost může být pouze zdánlivá. A navíc při mimořádně velkých vzdálenostech, jež je od sebe dělí, nemůžeme si ani být jisti, že srovnávané obě hvězdy v současné době ještě existují, ani v jaké vzdálenosti od sebe v dané době jsou. To s naprostou přesvědčivostí ukazuje, že mezi tím, co právě pozorujeme, a tím, jak to právě vskutku „jest“, bývá někdy obrovský rozdíl.
(Písek, 141123-1.)

()

Nihil enim est … veritatis luce dulcius. (Cicero Acad. ad Varronem II, 10, 31)
Simplex ratio veritatis. (Cicero, De or. I, 53, 229)
Veritatis simplex oratio est. (Seneca, Ep. 49, 12)
Patet omnibus veritas. (Seneca, Ep. 33, 11)
Satis diserte pro se loquitur veritas. (Publius Syrus, Sent. S. 50)
O magna vis veritatis, quae contra hominum ingenia, calliditatem, sollertiam contraque fictas omnium insidias facile se per se ipsa defendat! (Cicero, Cael. 26, 63)
Veritas temporis filia est. (Gellius, Noct.Att. XII, 11, 7)
Veritatem dies aperit. (Seneca, De ira II, 22, 2)
Vulgoque veritas iam attributa vino est. (Plinius st., Nat XIV, 22 (28), 141)
Quam nocet saepe verum dicere! (Phaedrus, Fab. Appendix 15)
Veritas odium parit. (Ausonius, Ludus, Bias 3)
Vulgus veritatis pessimus interpres. (Seneca, Vit 2, 1)
Veritatem laborare nimis saepe aiunt, exstingui numquam. (Livius, Urb. XXII, 39, 19)
Errore enim veritas originis non amittitur. (Ulpianus, Dig. L, 1, 6)
Veritas visu et mora, falsa festinatione et incertis valescunt. (Tacitus, Ann. II, 39)
Nimium altercando veritas avertitur. (Publius Syrus, Sent. N. 40)
(citováno ex: 6556, Moudrost starých Římanů, Praha 1990, str. 43 nn. – tam jsou i české překlady)