Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Richard P. Feynman (1985)

Lidé z aerolinií byli svým způsobem života kupodivu dost /175/ znuděni a v noci často chodili popíjet do barů. Byli mi všichni sympatičtí, a tak abych se choval společensky, chodil jsem s nimi několikrát týdně do baru na pár skleniček.
Jednou, kolem půl čtvrté odpoledne, jsem šel po chodníku naproti pláži Copacabana kolem baru. A najednou mě zaplavil strašlivě silný pocit: Tohle je přesně, co chci; to by mi teď akorát sedlo. Zrovna teď bych se hrozně rád napil.
Zamířil jsem k baru, a najednou mi napadlo: Moment! Teď, uprostřed odpoledne? Nikdo kolem, žádný společenský důvod k pití. Jak je to možné, že máš tak intenzivní pocit, že si musíš dát skleničku? – a vyděsil jsem se.
Od té doby jsem už nikdy nepil. Nemyslím, že bych byl v nějakém skutečném nebezpečí, protože bylo velice snadné přestat. Ale ta silná touha, které jsem nerozuměl, mě vyděsila.Víte, myšlení je pro mě zdrojem takové zábavy, že nechci poškodit ten nejhezčí stroj, který dělá život tak vzrušující. Z toho samého důvodu jsem se později nemohl odhodlat vyzkoušet LSD, navzdory svému zájmu o halucinace.
(6628, To snad nemyslíte vážně!, př.Jan Klíma, Praha 1989, s. 174-75.)

Richard P. Feynman (1963)

... Kdybych si toho nevšiml, kdoví co bych si myslel. Takže člověk musí být velice opatrný, aby si při takovýchhle příhodách zapamatoval všechny podrobnosti, a přesto to mohou být právě ty detaily, kterých jste si nevšimli, co tu záhadu vysvětlují.
Krátce řečeno, jev, který se vyskytne jednou nebo dvakrát, nedokazuje vůbec nic. Všechno musí být pečlivě ověřeno. Jinak se zařadíte mezi lidi, co věří různým šílenostem a nerozumějí světu, v němž žijí. Nikdo sice nerozumí světu, v němž žije, ale někteří se v něm přece jenom vyznají víc než ti druzí.
(O smysl bytí, Aurora, Praha 2000, str. 90.)

Richard P. Feynman (1985)

... Nejprve jsem tam seděl a neřekl ani slůvko, což je rovněž neuvěřitelné, ale také pravda. Nějaký student referoval o kapitole, která se tam ten týden probírala. Whitehead v ní soustavně používal slova „esenciální objekt“ v nějakém specifickém slova smyslu, který zřejmě předtím definoval, ale jemuž jsem nerozuměl.
Chvíli se dohadovali, co „esenciální objekt“ znamená, načež profesor, který seminář vedl, řekl cosi, co mělo vnést do celé věci jasno, a namaloval na tabuli něco, co vypadalo jako blesk. „Pane Feynmane,“ obrátil se na mě, „je podle vašeho názoru elektron „esenciální objekt“?
Teď jsem v tom lítal. Přiznal jsem se, že jsem nečetl tu knihu, takže nemám ponětí, co tou frází Whitehead míní; přišel jsem se jen podívat. „Ale,“ povídám, „pokusím se odpovědět na otázku pana profesora, když mně předtím odpovíte na mou otázku, abych získal lepší představu, co „esenciální objekt“ znamená. Je cihla esenciální objekt?“
Zamýšlel jsem zjistit, zda považují teoretické konstrukce za esenciální objekty. Elektron je teoretická konstrukce, kterou používáme; je tak užitečná při našem chápání přírody, že bychom téměř mohli říct, že elektron je reálný. Chtěl jsem objasnit myšlenku teorie pomocí analogie. V případě cihly by moje druhá otázka zněla: „A co vnitřek cihly?“ – načež bych zdůraznil, že nikdo ještě nikdy neviděl vnitřek cihly. Pokaždé když cihlu rozlomíte, vidíte jenom povrch. Že má cihla vnitřek, je jednoduchá teorie, která nám pomáhá lépe věcem porozumět. S teorií elektronů je to podobné. Takže jsem začal tím, že jsem se zeptal: „Je cihla esenciální objekt?“
Načež přicházely odpovědi. ... / ...
Načež vyskočil další a pak ještě další – řeknu vám, že jsem v životě neslyšel tolik různých a duchaplných způsobů, jak nahlížet na cihlu. A přesně tak, jak to ve všech historkách o filozofech má být, seminář skončil naprostým zmatkem. ...
(To snad nemyslíte vážně! přel. Jan Klíma, Ml. Fronta, Praha 1989, str. 48.)