Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Robert Silverberg ((1974))

• – Ako teda chceš dať svojmu životu väčší zmysel? — spýtal sa Munsey.
• – Neviem. Nemám nijakú predstavu, čo by mi pomohlo. Ale viem, viem, ktorí ľudia žijú zmysluplným životom.
• – Ktorí?
• – Tvorcovia, Harry. Ľudia, ktorí dajú veciam tvar, ktorí ich vyrobia, ktorí im vdýchnu život. Beethoven, Rembrandt, doktor Salk, Einstein, Shakespeare, ľudia tohto druhu. Nestačí len žiť. Dokonca nestačí ani mať dobrú náladu a jasnú myseľ. Človek musí čímsi prispievať k súčtu výdobytkov ľudstva, čímsi naozajstným, hodnotným. Musí dávať. Mozart. Nevvton. Kolumbus. To boli ľudia schopní načrieť do žriedla tvorby, tam dolu, do toho vriaceho chaosu prvotnej energie, a vytiahnuť odtiaľ čosi, dať tomu tvar a stvoriť niečo jedinečné a nové. Nestačí / zarábať peniaze. Nestačí ani vyrábať ďalších Breckenridgeov alebo Munseyov. Chápeš ma, Harry? Žriedlo tvorby. Zásobáreň života, ktorou je boh. Myslel si si niekedy, že veríš v boha? Zobudil si sa uprostred noci a povedal si si: Áno, áno, predsa len Niečo jestvuje, už verím, verím! Nemám teraz na mysli chodenie do kostola, dúfam, že mi rozumieš. Chodenie do kostola nie je v súčasnosti ničím iným ako podmieneným reflexom, niečím ako cukaním, tikom. Mám na mysli vieru. Vieru. Stav osvietenia. Nemám na mysli ani boha ako starca s dlhou bielou bradou, Harry. Myslím tým čosi abstraktné, silu, moc, prúd, zdroj energie tvoriaci základ všetkého a všetko spájajúci. Tým zdrojom je boh. Boh je tým zdrojom. Predstavujem si to žriedlo ako akési more roztavenej lávy pod zemskou kôrou: je tam, plné horúčavy a sily, je prístupné pre všetkých, ktorí poznajú cestu. Do tohto žriedla načrel Platón, Van Gogh, Joyce, Schubert, El Greco. Len niekoľko šťastlivcov vie, ako k nemu preniknúť. Väčšine z nás sa to nepodarí. Väčšine sa to nepodarí. Pre tých, ktorým sa to nepodarí, je boh mŕtvy. Čo je ešte horšie – pre nich ani nikdy nežil. Božemôj, aké je to strašné byť zajatcom doby, keď sa všetci stále krútia dokola ako oživené mŕtvoly, odrezané od energie ducha; hanbia sa čo i len uznať, že podobná energia jestvuje. Nenávidím to. Nenávidím celé toto smradľavé dvadsiate storočie, vieš o tom? Dáva ti to celé nejaký zmysel? Vyzerám veľmi opitý? Uvádzam ťa do rozpakov, Harry? Harry? Harry?
(7276, Deti vesmírnej noci, prel. I.Slobondík, Bratislava 1989, str. 266-67.)

Ladislav Hejdánek (2007)

V jakém smyslu vlastně hovoříme o někom dávno již zemřelém, že je náš „současník“? Nepochybně se tím má říci, že si s ním takříkajíc rozumíme, jako kdyby byl naším současníkem. Ale to je dost klamavé: cožpak si opravdu rozumíme se všemi svými „skutečnými“ současníky? Zřejmě tu jde o jakýsi pokles původně snad Kierkegaardovy myšlenky, že Ježíš je náš současník, na otřelou frázi, aplikovanou pak na kdekoho. Ten „společný čas“, na nějž by ta fráze měla vlastně poukazovat, nemá – jak to vypadá – nic společného s onou „dobou“, na niž obvykle psychologizující a sociologizující historicisté odkazují, když chtějí zdůrazni jakýsi relativismus každého pojetí a každé myšlenky. (Právě v tomto smyslu ovšem i Hegel formuloval onu mnohokrát již citovanou myšlenku, že filosofie je doba vyjádřená v pojmech.) Nechme zatím stranou umění, které má své specifické stránky i problémy. Ve filosofii musíme číst každého významného autora tak, „jako by byl náš současník“, tj. musíme se dobrat důkladným a pozorným čtením toho, co bylo jeho zájmem a cílem, k čemu svým myšlením směřoval, oč mu vlastně šlo – a k tomu se pak musíme vztáhnout také sami, nikoli k autorovi a k jeho způsobu myšlení, kterým na sebe prozrazuje dobu, v níž žil, a nejrůznější okolnosti, za kterých přemýšlel a psal. Ona tak zvaná „současnost“ spočívá právě jen v tom, že míníme, intencionálně se vztahujeme k tomu, co mínil, k čemu se intencionálně vztahoval onen autor sám, a to jako by mezi námi vůbec nebyl nějaký časový odstup, jako by mezi námi nebyly „věky“ (např. v případě vrcholných antických filosofů, jakými byli třeba Platón nebo Aristotelés). V jistém smyslu to představuje jakousi zvláštní analogii třeba toho, jak jsou (mohou být) různé lidé živými svědky nějaké události: každý ji vidí z jiného úhlu, jistě také jinak, dává pozor na jiné věci, dává si to, co vidí, do jiných souvislostí atd. – ale událost sama je nepochybně táž. A navzdory všem rozdílům, jak ji oba (nebo i více lidí) vidí a chápou, „interpretují“, mohou se domluvit o tom, že jde o touž událost. Kdyby se totiž na tom nemohli domluvit, pak by každý spor o interpretaci té události byl nesmyslný, neboť každý by mluvil (i interpretoval) „něco jiného“. – Tím se ovšem otvírá jedna významná a vysloveně pozoruhodná otázka: co když i ve filosofickém rozhovoru dvou věky od sebe vzdálených myslitelů jde o něco nikoli neměnného, nýbrž naopak proměnlivého, událostného, dějícího se, ale nikoli „reálného“, n zvrž právě míněného, intencionálně ustaveného, konstruovaného? (Tady se problém Zase poněkud blíží problému třeba románového nebo dramatické díla; ale to je stranou.) Pak ovšem problém „současnosti“ už nemůže být vztahován pouze k autorovi (původci) a čtenáři (interpretovi), ale jde o čas onoho míněného událostného dění, který – navzdory různosti způsobů přístupu (jakož i dobových okolností různých přístupů) musí i ve své proměnlivosti být pro účastníky rozhovoru jakoby „týž“.
(Písek, 070124-1.)

Thomas M. Disch (1940-)

… Len zriedkakedy sa spoločnosť odpútala od svojej minulosti tak dokonale ako my. Slade tvrdí, že ho zaujíma len skutočnosť, že existujeme takpovediac bez dejín a nemáme inú minulosť, len tu svoju. Nazdává sa, že v priebehu nášho putovania sa práve toto stane najvýraznejšou črtou nášho bytia.
(Věci zabudnuté, in: 7276, Deti vesmírném noci, Slovenský spisovatel, Bratislava 1989, str. 218.)

Karol Nandrásky (2000?)

Grécku kultúru preslávili grécki filosofi. Ich filozofia sa vyprofilovala v zápase s gréckou mytológiou a predstavuje vrchol slávy gréckeho ducha. Podľa L. Hejdánka konfrontácia na ceste od narativity mýtu k pojmovému mysleniu nebola taká radikálna jako sa samotní Gréci domnievali, pretože v racionálnej podobe sa nadviazalo na nadčasové či mimočasové archetypy mýtických a neskôr mytologických vyprávaní. Likvidovali sa mýtické historky o bohoch, ale iba preto, aby sa čo najpresnejšie nvymedzil rovnako mimosituačný, mimočasový „archetypický“ pojem či idea. Grécki filozofi hľadali počiatky (archai) ako to, čo trvá uprostred zmien a tak to, či je večne prítomné v rozmanitosti premenlivého. Pretože táto orientácia je celkom totožná s norientáciou mýtického človeka, grécka filozofia zjavne nadviazala na podstatné štruktúry mýtickej orientácie1/. Ešte pozoruhodnejší je Hejdánkov postreh, že „zbytky onej starej orientácie na to, čo je vyzdvihnuté nad konkrétne a časové súvislosti, zostávajú neprehľadnuteľne prítomné ešte aj v dnešnej prírodovede i iných vedeckých odboroch“2/.
- – -
1/ Hejdánek, L.: Mýtus a metafyzika, Křesťanská revue 1990/5, 104
2/ Hejdánek, L.: Veda v dnešní společnosti, Reflexe 1992/7-8, 4 -1n
(Atény a Jeruzalem, in: Zborník Evanjelickej bohosloveckej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave „Evanjelická teológia na prahu nového storočia“, s. 13.)
Was mit der Vergangenheit, die nicht vergehen will? (Z televizní diskuse 18.5.00 na ?)
Co s minulostí, která nechce odejít?
Analogicky lze však postavit jinou otázku: co s budoucností, která nechce přijít?

Ladislav Hejdánek (2011)

Někdo může být v takovém postavení k současnosti, že z mnohých nikdo nemá představy, kdo vlastně je, jaká je jeho cena, jeho význam. Není tedy divu, že mnozí pokládají jeho význam za nic.
(Okamžik, př. M. Krausová-Lesná, Kalich, Praha 2005, str. 244.)