Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Roberto Casati-Achille Varzi (2006)

Broadly understood, events are things that happen – things such as births and deaths, thunder and lightening, explosions, weddings, hiccups and hand-waves, dances, smiles, walks. Whether such things form a genuine metaphysical category is a question that has attracted the sustained interest of philosophers, especially in the second half of the 20th century. But there is little question that human perception, action, language, and thought manifest at least a prima facie commitment to entities of this sort:
- Pre-linguistic infants appear to be able to discriminate and „count“ events. The content of adult perception, especially in the auditory realm, endorses the discrimination and recognition as events of some aspects of the perceived scene.
- Humans (and arguably other animals) form the intention to plan and execute actions, and to bring about changes in the world.
- Dedicated linguistic devices (such as verb tenses and aspects, nominalization of some verbs, certain proper names) are tuned to events and event structures, as opposed to entities and structures of other sorts.
- Thinking about the temporal, causal, and intentional aspects of the world seems to require parsing those aspects in terms of events and their descriptions.
- It is not clear to what extent such commitments are to be understood as an integrated phenomenon or as four separate, independent dispositions. However, there exist significant signs of convergence among the various commitments. For instance, the events that are perceived appear to be categorically homogeneous with those that are talked about or thought of in causal explanations [Zacks et al. 2001].
(First published Mon Apr 22, 2002; substantive revision Mon May 8, 2006.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Jsoucna (pravá, tj. vnitřně integrovaná) mají svůj vlastní časový rozsah, a to znamená, že se v žádném okamžiku neukazují celá, jako celek, nýbrž jen ve své okamžité podobě. (Pro přesnost je třeba ještě dodat, že se sice ukazují ve své okamžité vnější podobě ze všech stran, ale nelze je ze všech stran vidět; vidění je ovšem na perspektivě založená aktivita subjektu, který k tomu, co se ukazuje, odněkud přistupuje, aby na to reagoval, kdežto to, že se nějaké jsoucno „ukazuje“, nevyžaduje žádnou asistenci jakéhokoli pozorujícího subjektu.) Vnitřní (tj. vlastní) integrita pravého jsoucna je garantem, že určitá série okamžitých „úkazů“ jsoucna „dává (nějaký) smysl“; pokud nejde o jsoucno vnitřně integrované, ale o hromadu, pak garantem setrvalosti vnějšího vzezření je setrvalost nahromaděných složek nepravého jsoucna, přičemž „logika“ případných změn spočívá jen v mnohem později odhalovaných „zákonitostech“, zatímco „smysl“ tu – i potom – chybí. Zároveň je třeba připomenout, že je přinejmenším problematické mluvit o tom, že se nějaká hromada „ukazuje“, neboť tu chybí garant jednoty příslušného „úkazu“. Ze subjektivního hlediska (z hlediska subjektu) je nesnadno rozlišit, kdy jde o integrovaný „úkaz“ a kdy jde o hromadu „úkazů“, které pak vnímáme jakoby „celkově“, přičemž garantem oné „celkovosti“ vidění jsme my a ne úkazy samy. Ovšem tam, kde už přistupuje k úkazům (celé sérii úkazů atd.) subjekt, nejde už o pouhé sebeukazování jsoucna, nýbrž o aktivní pokusy o vnímání „něčeho“, přičemž to „něco“ je integrováno mj. na základě „zkušeností“ z dřívějších dob a z jiných situací. To znamená, že ani v případě, že pravé jsoucno se ukazuje jako celek alespoň ve své okamžité podobě, žádný subjekt nemůže tuto celkovost přímo vnímat, ale musí ji uhodnout, předpokládat a pak (někdy složitě) ověřovat. Tento konstruktivní přístup vede k vyjevování jsoucna, přičemž v „jevu“ je vždycky daleko víc než v kterémukoli příslušném „úkazu“. Cílem je ovšem především, aby to, co se ukazuje, se vyjevilo jako něco, co dává smysl, tj. aby jev (fenomén) mohl být legitimně a s náležitým odůvodňováním přiřazen k určité množině úkazů, jež mohou být právem chápány jako úkazy jednoho a téhož (pravého) jsoucna. (Písek, 030731-1.)