Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Roberto Casati-Achille Varzi (2006)

Broadly understood, events are things that happen – things such as births and deaths, thunder and lightening, explosions, weddings, hiccups and hand-waves, dances, smiles, walks. Whether such things form a genuine metaphysical category is a question that has attracted the sustained interest of philosophers, especially in the second half of the 20th century. But there is little question that human perception, action, language, and thought manifest at least a prima facie commitment to entities of this sort:
- Pre-linguistic infants appear to be able to discriminate and „count“ events. The content of adult perception, especially in the auditory realm, endorses the discrimination and recognition as events of some aspects of the perceived scene.
- Humans (and arguably other animals) form the intention to plan and execute actions, and to bring about changes in the world.
- Dedicated linguistic devices (such as verb tenses and aspects, nominalization of some verbs, certain proper names) are tuned to events and event structures, as opposed to entities and structures of other sorts.
- Thinking about the temporal, causal, and intentional aspects of the world seems to require parsing those aspects in terms of events and their descriptions.
- It is not clear to what extent such commitments are to be understood as an integrated phenomenon or as four separate, independent dispositions. However, there exist significant signs of convergence among the various commitments. For instance, the events that are perceived appear to be categorically homogeneous with those that are talked about or thought of in causal explanations [Zacks et al. 2001].
(First published Mon Apr 22, 2002; substantive revision Mon May 8, 2006.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Spor o univerzálie nikdy nepřispěl k rozpoznání základního rozdílu mezi „obecným pojmem“ a „obecninou“, tím pojmem intendovanou. Zatímco „pojem“ zajisté není možno pojmout jako předmětnou skutečnost, takže je pochopitelné, že pro něco takového tradice zpředmětňujícího myšlení neměla (a nemohla) mít vůbec žádné senzorikum, docela jinak se to má s příslušnými intencionální předměty (nebo, jak ještě budeme chtít ukázat, také intencionálními ne-předměty). Muselo to vlastně být zřejmé už v případě takových intencionálních předmětů, jakými jsou např. čísla nebo geometrické obrazce, neboť „obecný trojúhelník“ nebo rovnoramenný trojúhelník“ musí být nepochybně míněny (pojaty) obecnými pojmy, ale jakožto míněné útvary jsou svým způsobem „jedinečné“ (i když ovšem se v některých případech mohou naprosto podobat, a možná právě proto). Rovnostranný trojúhelník jakožto rovinný útvar může být bez problému reduplikován nebo multiplikován, ale zůstává stále týmž útvarem, a to bez ohledu na množství oněch duplikátů, a dokonce bez ohledu na poměr vzájemných velikostí.
(Písek, 070327-1.)